Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Daleká cesta za domovem

2. ledna 2012 v 16:18 |  No prostě knihy
Hlavně mě nepovažujte za magora, jenže ono to tak fakt je: Já sem k Vánocum na vlastní přání (!!!) dostala 400stránkovou bychli o králících... Místy jsou dokonce i obrázky... Následuje údiv :D


Miniinfo:
Název: Daleká cesta za domovem
Autor: Richard Adams
Díly: Jen ten jeden, pokud vím
K dostání: ZDE
O co go:
V jedné kolonii žijí dva králíci: Lískáč a Pětík. Pětíék bude mít takovou vidinu, jak se na druhém břehu říčky zabydlují lidi a vyvražďují celou kolonii. Řekne to Lískáčovi a spolu to jdou říct Vrchnímu králikovi. Ten má svou Ouslu (skupinka strážců), která je tam nejdřv nechce pustit, ale pak si to rozmyslí a králíci si se šéfem hezky pokecají. Jenže šéf si myslí, že Pětík kecá a tak je vyhodí ze svy nory a ať táhnou k čertu, že se to na stopro nestane. Člen Ously, kterej je tam vpustil dostane řes uši a rozhodne se, že s Pětíkem a Lískáčem zdrhne pryč. Pokusí se přivést i další králíky pár jich fakt přesvědčí. Jenže to zároveň vykecá nepravýmu (Cesmínovi) a ten se jim pokusí v odchodu zabránit. Hlavoun ho přepere a tak skupinka králíku, jmenovitě Lískáč, Pětík, Hlavoun, Důlek, Stříbrák, Šťovík, Řešetlák, Rezekvítek, Pampeliška a Žalud vydají na cestu. Do vedoucí pozice se nějak dostane Lískáč, kterej poslouchá nejmenšího člena Pětíka (divný, co?) a vede je k řece. O kus dál, na břehu, na kterej se chtěj dostat se fakt usadili lidi. Nicméně králici přes ni přeplavou a makaj dál. Cestou potkaj i jezevce. Pak se dostanou na takový nádherný místečko, kde neni žádný nebezpečí (elil) a chtěj se tam usadit. Přijde k nim jinej králik (to zvíře tancuje!), představí se jako Blatouch a odvede je ke svý kolonii. Pětik z toho má málem infarkt. Nicméně naše skupinka se seznámí s tamějšími králíky, kteří jsou velcí a hezcí a zjistí, že ti prdlí králici nejenže tancujou, ale i zpívají, dávají do stě kamínky, smějou se (zbytek zvířeny to prej neumí) a nosej s v tlamách mrkev (jak se vyjádřil Pětík, jako psi). Pětik je čim dál tim víc na prášky až z kolonie zdrhne a utáboří se pod hlohem. Lískáč, Hlavoun a Stříbrák se ho vydají hledat. Najdou ho a Pětik chce zmizet. Lískáč se nechce nechat přesvědčit, ale nakonec to udělá. Stříbrák přivede ostatní a všichni se divěj, proč a vůbec protestujou. Nejvíc Hlavoun. Ten se nakonec otočí s úmyslem odejít zpátky do kolonie a chytí se do oka. Pětik to věděl a varoval ho, jenže Hlavoun byl blbec a kdyby nebylo Stříbráka (další člen starý Ously), kterej jim poradí, jak ho z toho dostat. Tak ho z toho dostanou a zdrhnou. Pětik jim pak řekne, jak to je. Že ti králíci jsou vlastně domácí králíci pod ochtanou člověka, kterej je zároveň zabíjí, ale že si o sobě myslej, dovíjaký nejsou kingové. Naše skupinka pokračuje dál, ale přiběhne za nima králik jménem Jahodník (ten divokodomácí) a že ho to ve starý kolonii nebaví a že se mu to nelíbí. Ostatní ho přiberou do party a dou dál. Utáboří se o pořádnej kus dál, na jednom vrchu kde si uděljí nory. Pak tam přijde Cesmína a Zvonek, dva králici ze starý kolonie a že prej měl Pětik pravdu a že zůstanou snima. Zachráněj taky racka Kehára, kterej jim pomůže najít obrovskou kolonii, kam by si mohli naši samečci dojít pro ramlice (samice). Tak se Cesmína a pár dalších králiků vydá do velký kolonie, která se menuje Efrafská. Pro jejich smůlu je zajmou a protože tamní vrchní králík, generál Čistec je magor, tak je ani nechtěj pustit. Lískáč mezi tim přivede dvě ramlice z blízký farmy, bude postřelenej a začne pajdat. V tý době už maj o Cesmínu a ostatní strach, jenže těm se povede zdrhnout a Lískáč zorganizuje druhej pokus. Ten je úspěšjnější, hlavní je Hlavoun, kterej přesvědčí jednu z ramlic, Hazentlu a králika Černušáka aby šli s nima. Hazentla přesvědčí další ramlice a s Kehárovou pomocí utečou. Dostanou se zpátky do svý kolonie, jenže tu pak napadne generál Čistec. Lískáč, Stříbrák a Rezekvítek se vydají na farmu, rozdráždí obrovskýho psa a ten králiky zažene, Pětik už fakt dotane záchvat a bude v pči jedný z ramlic. Efrafský kolonie se ujme kapitán Hvozdík původem odtamtud, Lískáčova kolonie vzkvétá. Na půli cesty mezi nimi se objeví nová kolonie, napůl Efrafská, napůl Lískáčová. Všichni jsou šťastný a spokojený. Lískáč po několika letech chcípne sářim a Černý králík z Inlé (jejich Smrtka) si ho odvede do své Ously. Celý příběh končí Happy Endem a to, že hlavní hrdinové sou králíci mu na roztomilosti neubírá.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Inka Inka | E-mail | Web | 3. ledna 2012 v 21:50 | Reagovat

:D králíci? pěkné :-)

2 Amanda Amanda | 4. ledna 2012 v 19:28 | Reagovat

Souhlas.xDD

3 Zuio Zuio | E-mail | Web | 7. února 2012 v 20:43 | Reagovat

Doporučuji Vládci strachu

Úryvek

Laň pomalu a majestátně vyšla na úplňkem ozářenou paseku. JUDr. Papoušek, na posedu zachumlaný do teplého kabátu, se vzrušeně nadechl a opřel těžkou kulovnici o rameno. V puškohledu jasně uviděl měsícem postříbřený porost mladých smrků, a jak otáčel zbraní doleva, vplula mu do zaměřovače hlava nic netušícího zvířete. Lovec posunul zbraň poněkud dolů a ve středu nitkového kříže se usadila chlupatá, v rytmu pomalého dechu pracující hruď. Téměř neslyšně cvakla pojistka a pravý ukazovák se začal mazlivě tisknout ke spoušti.
Při střelbě na skoro sto padesát metrů se musí postupovat velmi rozvážně. A právě zlomeček sekundy před okamžikem, kdy se měl ozvat výstřel, něco v kříži puškohledu zavířilo a laň zmizela.
“Sakra!” lovec potichu zaklel a přitiskl k očím širokoúhlý triedr. Z toho, co uviděl, se mu na okamžik zastavil dech.
“Medvěd! Do prdele, to je medvěd!” zašeptal a puška bez přemyšlení vylétla k líci. Široký obrys, krčící se ve stínu smrčků nad světlým břichem povalené laně, vklouzl do zaměřovače.
“Prááásk!!!” houkavá detonace rozervala noc. Doktor Papoušek byl zkušený myslivec, a tak věděl, že těsně po výstřelu musí na okamžik zavřít oči, aby ho bílooranžový výšleh plamene neoslepil.
“Do…!!!” zbytek zaklení se utopil v nevěřícím zachrčení. Příští pohled na domnělého medvěda byl pro lovce ještě o něco víc než jenom to, co se obyčejně popisuje slovem šok. Nad padlou laní se s rozpřaženýma rukama vzpínal člověk. Muž na posedu v šikmém měsíčním světle jasně rozeznával jeho strašidelně bledou tvář a roztřepený dýmající otvor na prsou. “Pytlák…!” JUDr. Papouškovi vyklouzl dalekohled z ruky. Ale i prostýma očima viděl, jak se postava skácela.
Doktor sjel s posedu jako mladík a nic nedbaje obvyklé lovecké opatrnosti, pádil přes paseku.
Laň dříve ucítil, než uviděl. Lépe řečeno ucítil její krev. A nebo jeho krev, pomyslel si. U hranice stínu vytáhl z kapsy elektrickou svítilnu a namířil proud světla tam, kde ležel zastřelený pytlák… tedy spíš tam, kde měl ležet zastřelený pytlák.
“Tak sakra…!” pohled mu instinktivně sklouzl na laň. “Sakra!!!” Starý myslivec, který si už před dlouhými lety řekl, že ho ve zdejších lesích nic nemůže překvapit, ucítil, jak se mu začíná svírat břicho strachy.
Laň měla zlomený vaz a rozervaný krk. Z tepny, v mocných pulsech stále bijícího srdce, stříkala krev, v měsíčním světle černá jako asfalt.
Někde za ním se ozvalo zapraskání.
Žaludek doktoru Papouškovi vylétl do krku. Střílel bez přemýšlení, už když se otáčel.
Vysokou postavu v černém plášti náraz střely odhodil zpátky do houští. Právník jasně viděl, jak vedle stále ještě kouřícího otvoru po prvním zásahu explodoval druhý.
“Pytlák, pytlák!” muž v mysliveckém kabátě se potichu (a pěkně hystericky) rozesmál – to když praskání v houští neutichalo. Naopak: stále zesilovalo, až se ona postava (příšerná postava, blesklo mu omámeně hlavou) znovu objevila ve světle měsíce. Než doktor znovu vystřelil, všiml si, že ten muž má bradu a celý spodek obličeje černý – jako asfalt.
Ke čtvrtému výstřelu už se nedostal. Tentokrát z houští vylétla větev a jako beranidlo ho zasáhla přesně na solar.
***
Klečící myslivec hlasitě lapal po dechu a s hrůzou pozoroval postavu, opět se deroucí z houští. Nervy drnčící v příboji adrenalinu mu jasně říkaly: to není možné loveckou devítkou třikrát do hrudníku… Uši, na rozdíl od nervů, zaznamenávaly, že ta postava navíc temně a příšerně mručí.
To bylo to poslední, co nervy a uši nebohému doktoru Papouškovi zprostředkovaly. V příští sekundě mu hlava explodovala jako přehřátý papiňák.
2

4 hary hary | 17. července 2012 v 17:12 | Reagovat

Mám jednu připomínku, že popis mystického králíka, který si přijde pro Lískáče, odpovídá ne Černému králíkovi z Inlé, ale přímo El-Hréranovi, kterému zřejmě bylo dovoleno Frixem žít v "krajině bájí" a brát si tam do své Ously vynikající hrdiny, kteří by neměli upadnout v zapomenutí :) Je k tomu esej
http://www.brectan.webzdarma.cz/epilogueessay.htm
, kde se přikláním k druhému názoru, protože králík, který si pro Lískáče přišel, má hvězdný třpyt na uších a neoslovil ho jménem, jak - podle vyprávění - činí Černý králík.

5 perdido perdido | 21. října 2012 v 22:03 | Reagovat

Na tuty je myšlen El-hréran, protože přeci po jeho návratu od Černého králíka z Inlé dostane od Frixe nové uši s hvězdným třpytem.

6 AranisLea AranisLea | 22. října 2012 v 10:18 | Reagovat

[4]:
[5]:
Tak sem trošku pomalejší a nedošlo mi to, no :D To se stává :D Teď sem to četla a máte pravdu... Ale opravovat to nebudu, teda zatim, moc se mi do toho nechce :D

7 AranisLea AranisLea | Web | 26. listopadu 2012 v 13:19 | Reagovat

[3]: Ach ano, už je čtu :-) Děkuju. Kulhánka mám ráda :-)

8 Kačka Kačka | 1. ledna 2013 v 16:36 | Reagovat

Já tu knížku zbožňuju :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama