Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Proč?

18. ledna 2012 v 20:54 |  Týrání zvířat
Tady vám přináším jeden příběh. Děje se den co den, hodinu co hodinu a my všichni na to akorát s******. No moc nekoukejte, je to tak a každej člověk v tomhle podělanym světě to ví! A co hůř, některý se tim i chlubí!!! Ten příběh je s největší pravděpodobností pravdivý, ale jen málokdo má to štěstí zažít happy end... Tento příběh je o krátkosrsté kolii, kdyby to někoho zajímalo... A jméno se čte jako Kesí.



Můj pán měl velmi těžkou práci. Poroučela mu spousta lidí. Proto se každý den vracel velmi nazlobený. Vždycky jsem k němu chodila a olizovala mu tvář, abych ho ukonejšila. Smál se, odstrkoval a vždycky to skončilo tak, že jsme spolu leželi na podlaze jeho bytu, on mě hladil po zádeh nebo drbal za ušima a říkal mi "Moje malá Caese." Vždycky jsem se k němu přitulila a spolu, na podlaze jsme usnuli. Vždycky jen na chviličku, pak si pán šel lehnout do postele a já s ním. Hlasitě chrápal a já ty probdělé noci přecházela úsměvem.
A pak ho povýšili. Na oslavu toho úspěchu pořádal velkou pitku. Mohl rozkazovat ostatním lidem a nad ním stál už jen jeden člověk. Jeho přátelé to přehnali s tím divím smradmavým pitím a zmlátili mě. Jermu to pak bylo líto, tak jsem mu odpustila, dál ho konejšila, když se něco zvrtlo, on mi dál říkal "Moje malá Caese." a všechno bylo šťastné. Dokud ho ten člověk nad ním nevyhodil. Nějakou dobu sedával smutný doma, na moje útěchy reagoval vztekle, odstrkoval mě a párkrát mě dokonce uhodil. Brala jsem to s nadhledem, stále byla věrná a stále se mu snažila pomoci. A on jsi pak začal na celý den odcházet. Poprvé jsem si myslela, že má novou práci, tak jsem na něj čekala nadšeně, vrtící ocasem, ochotná si s ním hrát. Jenže z něj to divně páchlo, chytil mě za obojek a zakřičel:
Co to zmetku zatracenej?!" Vůbec jsem to nechápala. Tím míň, když rozbil židli a zmlátil mě, jako tenkrát jeho přátelé při oslaě jeho povýšení. Pak mě odhodil jako koberec, padnul na gauč a začala hlasitě chrápat...
I druhý den jsem na něj čekala, důvěřivá, s přesvědčením že všechno bude jako dřív. Nebylo. Opět mi nadával a zmlátil mě. Šlo to tak den za dnem, já stále čekala, kdy se uklidní, kdy se vše vrátí do nromálu. Po měsíci už jsem se ho bála. A pak, jednou, když mě zmlátil víc než obvykle jsem se naštvala. Já byla věrná a on se mi takhle odvděčíš?! Vytrhla jsem se mu, skočila a prokousla mu krk. Padl k zemi a já stála nad tělem. Vyla jsem, vyla jsem steskem po tom pánovi, který mě opustil, když ho vyhodily z nudné a nepotřebné práce.
A vyjící nad mrtvým tělem mě našli sousedi. Vrčela jsem na ně, bála jsem se, že mi také ublíží. I oni se báli a zavolali na mě jiné lidi, kteří do mě střelili.

A když jsem se probudila, byla jsem v kleci. V kleci, okolo mě přecházely dvě paní spolu s jedním z těch pánů, co do mě střelili. Vyhrabala jsem se na všechny čtyři, malátná po té střele a začala na ně štěkat. Odešli pryč. Ty dvě ženy se vracely každý den, já na ně štěkala. Každý den mi opatrně, přes mříž dosypaly žrádlo. A já ho nesežrala. Chtěla jsem zemřít. Jít pryč ze světa, kde nemohu nikomu věřit.
Jenže pak se začala oběvovat jiná dívka. Byla mladší a jmenovala se Markéta. Štěkala jsem na ni jako na ostatní. Jenže ona neodešla. Místo toho si sedla před mou klec a začala na mě mluvit. Přestala jsem štěkat, pochodovala jsem po kleci, poslouchala ji a nervózně po ní pokukovala.
"Vím, jak ti je. Máš pocit, že tě nikdo nenávidí, že o tebe nikdo nestojí. Vím, jak to je. Já mam ten pocit tak, Caese. Mám ho taky." Její hlas byl milý a smutný, dívala se k zemi, spíš jako kdyby mluvila k sobě. Přestala jsem přecházet a sledovala ji. Jenže pak se na mě podívala a já začala zase nervózně přecházet. Neřekla mi oblíbenou větu "Muusíš žrát." ale prostě se jen zvedla a odešla. Dívala jsem se za ní, zmatená. Ty ženy mě pak nechávaly být, přicházela ke mě ta dívka, mluvila na mě a házela mi buřty, párky, granule. Věřila jsem jí jako nikomu jinému a žačala jsem opět věřit, že lidé nejsou jen zlí.
Jenže ona pak přestala chodit. A já lidem opět věřit přestala. Znovu jsem štěkala na každého, kdo se objevil a všichni jen kroutili hlavou. Mě to bylo jedno. Hlavně když mě nechají být.
A Markéta se pak znovu drze objevila. Vrčela jsem, štěkala na ni, abych jí dala najevo, že jí nenávidím jako všechny, že je jako všichi mrcha, a že jí na srdci leží jen její osobrní prospěch. A ona se rozbrečela. Říkala mi, že pracovala jako blázen, jen aby si vydělala peníze a mohla si mě vzít domů. Byla úplně zoufalá. Přišla jsem k ní a přes mříž se ji pokusila olíznout. A ona brečet přestala, usmála se a přes mříž mě pohladila po černé srsti. Olízla jsem jí ruku. Ty dvě ženy, které se o mě staraly, jen kroutily hlavou, jak to ta dívka dokázala.
Nasadili mi obojek, vodítko a odvedli mě k jiným dvěma lidem stojícím u žlutého auta. Naježila jsem srst a zavrčela, ale Markéta mě pohladila po srsti, říkala, že je všechno v pořádku a zavedla mě do auta. Sedla si ke mě, objala mě kolem krku a neustále mi něco vyprávěla. Její rodiče byli viditelně nervózní a řekli jí, že budu jen na druhé zahradě. Nechápala jsem, co to znamená, dokud mě nevypustili na obrovsk zahradě za obrovským domem. V přední zahradě bylo pár pudlů. Vrčela jsem na ně. Markéta uklidňovala mě, její rodiče uklidňovali ty dva pudly. Říkaly, že mají doma dítě a že bych mu mohla ublížit, takže musím být venku.
Markéta za mnou chodila jednou denně. Ale jednou, když odcházela, špatně zavřela branku. Mě to bylo jedno, já nechtěla utéct. Ale druhý den brzo ráno sem přišlo to dítě, malý chlapec. Zavrčela jsem na něj, zvelda se ze své lžaté pozice a nervózně ho obcházela.
"Hafíku, pot sem!"křičel. Vrčela jsem a utíkala. Nakonec mě nechal a odešel do přední zahrady. Znovu jsem si lehla. Najednou sem uslyšela výkřik a šplouchnutí. Vystartovala jsem a běžela do přední zahrady, kde byla voda v obrovské kulaté krabici. Do krabice vedly schůdky. Vyběhla jsem po nich a rovnou se vrhla do vody, kde už byl ten malý chlapec. Očividně se topil. Popadla jsem ho za oblečení a udržovala nad hladinou. Doplavala jsem s ním ke schůdkům, ke kterým už přibíhali rodiče Markéty. Žena si chlapce hned vzala a muž mě opatně vytál ven. Přikrčila jsem se, očekávala jsem bití. Žádné nepřišlo. Místo toho mě hladili, drbali a laskavě ke mě mluvili. Překvapeně jsem se na ně dívala. Vzali mě za obojek a odtáhli do domu. Tam mě položili před krb, zatopili a zabalili mě do osušky. Ležela jsem, čekala jsem, co se bude dít. Lidé ode mě drželi malého chlapce dál, zjevně se o něj pořád bali. Když přišla Markéta, odhodila na zem nějakou tašku, vrhla se ke mě a objala mě.
"Ty si náš anděl, Caese."prohlásila. Olízla jsem jí tvář, zasmála se a podrbala mě za ušima. Přimhouřila sem oči a užívala si tu péči.
Lidé mi pak přivedly psa, také kolii. Jmenoval se Alexandr. Zpočátku jsem jeden druhému nerozuměli, ale teď už je z nás pár a máme štěňata.

Ležím před krbem, u břicha se mi choulí pět štěňat, Akar, Asman, Carmen, Corina a Clea, u zad mi sedí Alexandr. Na sedačkách posedává Markéta, její rodiče Tom a Natalie spolu s bratříčke Mattem. Jsou Vánoce a my jsme všichni šťastní. Jsme jedna velká a šťastná rodina.


A teď mi laskavě řekněte, kolik z těch psů takhle skončí?!
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama