Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Únor 2012

Neštěstí ve štěstí?

27. února 2012 v 18:55 Příběhy
Jsem zpět s další pochybnou trapárnou... Ne, nedam si pokoj :D Ano, název je takový... Napůl ironický :D A z tý písničky, ten refrén... To se nedá přežít se zdravým rozumem, to mi věřte :D

Vesnice

20. února 2012 v 14:33 Temný pes
Opět se tam nic neděje, ale já si to nedokázala odpustit. V následující kapitolce už bude více akce, slibuji :D Ale tuhle jsem sem prostě potřebovala dát :)

Havran

12. února 2012 v 17:26 Básničky
Mám tu pokračování básničky z Havraních očí :) Nedalo mi to a šťourala sem se v tom dál :D Je to dost depresivní (poslední dobou nějak nepíšu nic jinýho).

Havraní oči

10. února 2012 v 22:21 Příběhy
Učitelka pomalu procházela mezi lavicemi a zadávala úkol. Černovlasá Aneta ji neposlouchala. Psala si vlastní věci. Před sebou měla skicář a na něm obrázek havrana. Letěl nad lesem. A pod ním se pomalu rodila báseň.

Na černých perutích žene se tmou
duši má smutnou, zoufalou.

Černé peří odlesky hází,
vlčí smečka se krčí v mlází

Dál se nedostala. Jeden spolužák, hnědovlasý Antony, jí skicář vytrhl zpod ruky a prohlížel si obrázek. Aneta bojovně vyskočila.
"Vrať mi to! Je to moje!"zaječela a upřela na spolužáka pohled svých šedých, zářivých očí. Očí, co tolik připomínaly havrana. Jen byly šedé.
Antony ji ignoroval a výsměšně si obrázek prohlížel.
"Co to je?!"vřískl, ale naštěstí nezačal recitovat. Aneta zrudla vzteky. Bojovně máchla rukou, jako kdyby měla křídlo, a mladíkovi jednu cákla. Vylekaně pustil skicář. Aneta ho zachytila a utekla ze třídy na záchod, skicář v rukou.

Na záchodech se zády svezla po zdi a z očí se jí kutálely slzy. Skicář si tiskla na hruď a snažila se svůj výkres ubránit před slzami. Znovu se na něj podívala.
Černý havran letěl nad končícím lesem. Z něho vybíhala srna a za ní vlci. Na pozadí byly útesy a měsíc. Její oblíbené místo. Místo, kde často skládala básničky a kreslila do skicáře.
Povzdechla si. Hlavní postavou obrázku byl havran, ale ona si připadala jako ta srna.Její spolužáci byli ti vlci. A neúnavně ji štvali.
Dveře se začaly pomalu otevírat. Aneta se rychle zvedla a utekla do jedné z kabinek. Jako už mnohokrát před tím, i teď litovala, že se tu nemůže zamknout. Jak ráda by byla tím havranem, jak ráda by uletěla pryč!
"Anet?"zavolal váhavě učitelčin hlas. Zpoza ní se ozývaly další hlasy, nepřehledné a posměšné. Čím víc se její spolužáci smáli, tím víc se Aneta krčila. Zavřela oči a popotáhla, připravená, že učitelka otevře dveře, seřve ji a přede všemi poníží. Styděla se za své slzy.Styděla se za ně hrozně moc.
"Padejte odsaď! To už máte hotovou práci, co jsem vám zadala? Koukejte mazat do třídy!"zaječela učitelka a za dveřmi se ozvalo dupání a mrmlání. Jenže s učitelkou Temorisovou nebyly žádné žerty.
"Anthony! Co tu děláš?0 Copak si mi nerozuměl?"vyštěkla učitelka. Aneta rozevřela oči.
Anthony se za dveřmi snažil obhajovat, ale učitelka ho poslala do třídy. Pak otevřela záchod a podepřela choulící se Anetu.
"Tak pojď, děvče. Odvedu tě do ředitelny a zavolám rodičům, aby si pro tebe přijeli, ano?"plánovala Temorisová. Ze záchodů vyšla první, Aneta se schovala za ni. A dobře udělala.
"Co tu děláte? Vy ste mi nerozuměli?! Teď okamžitě zapadnete do tý třídy, jinak máte poznámku a zůstanete po škole! A ano, Anthony, vás se to týká taky!"zaječela učitelka a Aneta věděla, že teď už ze třídy nikdo nevystrčí ani nos. Temorisová prskala akorát takové výhružky, které byla schopná splnit a také je vždycky splnila.
Aneta za ní poslušně cupitala do ředitelny, skicář si tiskla na hruď, hlavu měla skloněnou. Ředitelka zrovna neměla moc práce, válela se na gauči a pila kafe. Rychle vyskočila a zavřela.
Jen co za zapadly dveře, ředitelka se posadila za stůl a podívala se na Anetu, Temorisovou a znovu na Anetu.
"Smím alespoň vědět, co se děje, než zavolám rodičům?"zeptala se. Temorisová sevřela rty a trošku se zamračila.
"bylo by lepší, kdybyste rovnou zavolala rodičům. Ti už si to nějak vyřeší."zavrčela.
Ředitelka pokrčila rameny a zavolala. A bohužel pro Anetu, ve zcela nevhodnou dobu.

V autě to bylo peklo. Jak Anetina matka, tak její otec byli pracovně na schůzi. Pracovali spolu a teď museli oba urychleně jet pro svou dcerunku. Oba se mračili jako čerti, otec volal do práce a matka řídila.
"Aneto, to máš vážně pocit, že můžeme z práce odjet kdykoliv se nám zachce?!"nadávala matka a nevšímala si, že Anetě opět tečou z očí slzy.
"Můžeš zastavit?"zeptala se dívka slabým hlasem. Nikdo ji neposlouchal.
"To doopravdy nejde, milá zlatá. Musíš se naučit ovládat a krotit. Teď vážně nemáme čas"pokračovala matka.
"Můžeš zastavit?"zavrčela Aneta, teď už hlasitěji a vztekleji. Stále ji nikdo neposlouchal.
Otec ukončil hovor a zakroutil hlavou.
"Děvenko, je mi jasné, že se ti kvůli tomu... jak se to... tomu tvému gotickému vzhledu všichni smějí, ale prostě je budeš muset ignrovat. Opravdu pro tebe nemůžeme jezdit každou chvíli."
"Zastavte!"zavřeštěla Aneta. Matka která se šíleně lekla, zastavila a otočila se na dceru a chtěla jí vynadat. Jenže to nestihla. Zuřící Aneta otevřela dveře tak razantně, že je málem urvala. Rychle vyskočila z auta a pevně chytla dveře.
"Sbohem."zavrčela, práskla dveřmi, div že se z nich nevysypalo sklo a rozeběhla se pryč.
"Aneto!"ječel za ní rodiče, jenže dívka je neposlouchala, jen se řítila co nejrychleji pryč. Přímo ke svému místu.

Udýchaně se svezla na zem. Skicář nechala na sedadle auta. Ale mobil ne. Mobil měla v kapse kabátu. Podívala se na slabé podzimní sluníčko a mobil vytáhla. Rychle vyťukala esemesku s instrukcemi, jak najít dopis n rozloučenou
Jednou ho napsala, měla v úmyslu se zabít, ale pak d toho upustila a papír zahrabala. Teď se jí nármě hodil.
Odeslala esemesku a podél lesa se rozeběhla k útesům, do kterých hlasitě narážely ocelově šedé vlny. Vítr jí čechral vlasy.
Zarazila se na okraji pevné země, rozpřáhla ruce a naklonila se kupředu.
"Počkej holka!"zaječel někdo za ní. Neohlédla se. Bylo pozdě. Začala padat. Neozval se žádný křik, jen vlny dál narážely na břeh. Postraší pán jen zaraženě stál a zíral na místo, kde ještě před okamžikem stála Aneta.
Zpoza útesů se vynořil velký havran. Měl ocelově šedé oči. Několikrát zakrákal a zakroužil nad útesy, jako kdyby něco hledal. Pak se zarazil a upřel pohlled mezi stromy. Ozvao se dupání a z lesa vyběhla srna. Hned po ní se vynořila smečka vlků pronásledujících starou srnu. Havran je následoval. Chlápek se za nimi díval jako uhranutý, pak zvedl mobil a zavolal policii.

Dívčino tělo se nikdy nenašlo.

Šanja agresor

8. února 2012 v 17:12 Temný pes
Njn, hafíci jsou neúnavní a stále žijou :D Je to od nich odporné, což? No, tady máte další pidikapču, kde se vlastně nic světoborného nestane... Jako v těch předchozích :)

Vlčí dívka

2. února 2012 v 21:36 Příběhy
Zoufale zmuchlala papír. Už byl třetí, který protrhla, jak na propisovačku tlačila. Zhluboka se nadechla, vzala další papír a začala psát znovu.

Říkal jsi, že mě miluješ. Říkal se, že nás ani Smrt nerozdělí. Tak proč si za tvými zády všichni šuškají, že mě podvádíš? Proč se mi každým slovem, každým gestem jen směješ do obličeje? Co z toho máš? Prosím tě o vysvětlení. Nechápu tě. Nechápu. Už s tebou nechci mít nikdy nic společného. Nikdy, rozumíš? Nikdy. Nikdy více.
Bez lásky a s nenávistí, tvá Marika

Papír s napsaným vzkazem složila, na vrchn stranu připsala Pro mého miláčka, vzala peníze a utekla pryč. Pryč z domu. Pryč, co nejdál. Utekla do lesů, odmítajíc se vrátit. Odmítajíc se dívat do tváře realitě, znovu a znovu si připomínat, že není vlkem. Odmítla to a odešla. Do lesů. Bude žít jako vlk. Dokud nezemře. Ale hlavně se musí dostat co nejdál od města. A už brzy, brzičko vyleze z toho pitomého autobusu a uteče rovnou do lesa.

Opravdu se jí to povedlo! Byla pohřešována celý jeden rok, pak policie pátrání vzdala a prohlásila ji za mrtvou. Tlevize o ní občas odvysílal zprávu, na internetu se objevila její podobizna, ale jí to bylo jedno. Neměla ani internet, ani televizi. Vše, co měla, byly kusy rozedraného oblečení a vlčí rodinu.
Dva vlci, jedna vlčice a čtyři mláďata. Vlčice stříbřité barvy byla Stříbrolesklá, tmavý vlk byl Hnědochlup a drobný nazlátlý vlk byl Paprsek. Vlčata se jmenovala Hnědokřídlá, Bouře, Havran a Bojovník. Hnědovlasá Marika nevěděla, jak na ta jmnéa přišla a bylo jí to jedno. Měla rodinu.
A jakou rodinu. Když ještě byla dívka nová, lovili jen Stříbrolesklá a Paprsek. Málokdy přitáhli něco ví než králíka a Marika tak byla odkázána na lesní bobule. Jenže pak si vlci na její přítomnost zvykli a na lov chodívali všichni tři dospělci a Marika zůstávala u vlčat. Zvířata nějak vycítila, že dvounohý tvor je pro lov naprosto nepoužitelný, ale že o vlčata se postará dobře.
Od té doby začali lovit lépe a velmi často přitáhli vysokou. Dokonce ukořistili dvě ovce a jednu krávu. Dívce syrové maso nevadilo, vždycky se cítila spíš jako vlk uvězněný v odporném těle, než jako člověk.
Marika zjistila, že Stříbrolesklá a Paprsek jsou o dost divočejší a víc vlci než Hnědochlup. Stříbrolesklá a Paprsek se každou chvíli rvali, lovili králíky a stopovali. Hnědochlup se držel v pozadí, spíše jako demonstarce síly a rychlý tvor. Byl také o dost mazlivější a nevadilo mu, když ho Marika tu a tam pohladila. Stříbrolesklá a Paprsek z toho šíleli a vždycky, když Marika pohladila jedno z vlčat, zuřivě se naježili.
Dokázali ovšem pochopit a akceptovat, že dívka nechápe jejich řeč. Když chtěli, aby hlídala vlčata, jednoduše k ní všechna nanosili a odešli. Marice to nevadio, byla ráda, že byla vlkem. Více méně.

Po nějaké době, kdy už byla Marika ofociálně mrtvá, ji našel jeden mladík. V mladé divošce, co na něj vztekle vrčí, cení zuby a chrání čtyři vlčata Mariku doopravdy nehledal. Když ho pak málem zabili další tři dospělí vlci, vzal nohy na ramena. Marika věděla, že se vrátí, aby tomu přišel na kloub. A vlci také věděli, že se vrátí. I když nevěděli proč. Tak se jednou celá skupinka přesunula o dost severněji. Vyhrabali nové doupě, hezky to prozkoumali a žili dál.
Po týdnu rodinné idylky je však ten člověk našel znovu. Nechal jim tam spoustu masa a zase odešel. Vlci a Marika to sežrali (Marika už jaksi nejedla) a pochopili, že člověk jim nechce ublížit. Objevoval se pravidelě, obvykle v době, kdy byli dospělí u nory. Povídal si s nimi, mluvil i na Mariku. Ta sice nezapoměla půvaby řeči, i tak přesto odpovídala především vrtěním a kýváním hlavy, vrčením, kňučením a občas i ceněním zubů.
Mladík se představil jako Rick a Marika se do něj zamilovala. A on do ní. Slíbil jí, že jejich tajemství nikdy nikomu neřekne. Marika z toho byla nadšená a vlci už na Patricka nevrčeli. Stále si ovšem nemohl k vlčatům dovolit to tulení a mazlení, jaké s nechutí dovolovali Marice.
Jenže pak se všechno znovu zvrtlo. Pro Mariku přišli dospělí lidé, vlky pochytali a zavřeli do klecí, Mariku odvezli do nemocnice. Televize a internet se zaplnili příběhem dívky, která rok žila s vlky. A která přestala mluvit, byla agresivní a vytím stále volala svou vlčí rodinu, zavřenou hned naproti nemocnici.
Maričiny rodiče byli s rozumem v koncích, jak se jejich dcera změnila. Se svým bývalým přítelem nemluvila a párkrát ho dokonce i kousla, protože jí bylo jasné, že za ní chodí jen kvůli popularitě. Rodiče vzdali snahu jí pomoci touto cestou. Zoufale na ni mluvili a nakonec jí řekli, že přivedou toho chlapce, Patricka. Když přišel, měl na stole jeden jediný vzkaz. Bůh ví, kde na něj vzala papír a tužku.

Neříkal jsi, že mě miluješ? Neříkal jsi, že je u tebe to tajemství v bezpečí? Říkal. Tak proč sem teď zavřená v nemocnici? Proč sou Stříbrolesklá, Hnědochlup, Paprsek, Hnědokřídlá, Bouře, Havran a Bojovník zavřený v kotcích? Proč nás držej jak vzteklé? PROČ SI TO UDĚLAL?! Co jsme ti udělali?!
Bez lásky a s nenávistí, tvá Marika.

Patrick propadl zoufalství. Horem jí dolem jí mohl vysvětlovat, že je v tom nevinně a že jí pomůže dopátrat se pravdy. Nekomunikovala s ním. Vrčela na něj, kňučela bolestí, když ho viděla a z očí jí tekly slzy. Nekousala ho.
A pak jednou v noci utekla otevřeným oknem. Rok v divočině žádná pitomá nemocnice nesmaže. Utekla pryč, přeběhla ulici a pustila vlky z kotců. Ti jí věřili natolik, že jí dovolili jít s nimi a nést nejslabší vlče, Hnědokřídlou. Utekli zpátky do lesů, na nové místo a vyhrabali si nové doupě. Ihned se zklidnili, byli stejní jako dříve. Jen Marika chodila úplně nahá. Nevadilo jí to.
Po měsíci je opět našel Patrick. Přišel kus k doupěti a tiše, smutně pozdravil. Stříbrolesklá vyletěla rychleji, než sprinter Hnědochlup, a povalila Patricka na zem. Šla mu rovnou po hrdlu, ale těsně nad ním se zarazila. Dvounožec se nebránil. Zmateně zakňučela a poodstoupila, očekávajíc, že dvounožec uteče a oni se budou muset znovu stěhovat.
Jenže on neutekl. Zůstal tam stát, tiše jim vysvětloval, že to je nepřivedl on, ale že je zahlédl jeden statkář. Ten prý zavolal policii, která si pro dívku přišla. Marika se mu vrhla kolem krku a celá svítila radostí.
S Patrickem pak odešli. Marika nikdy nedokončila školu, jen kreslila obrazy vlků, prodávala fotky a knihu Život s vlkem. Pak porodila holčičku a přišla se s ní k vlkům pochlubit. Ti ji přijali nadšeně. Vlčata pomalu rostla a vlci krásněli. Marika měla štěstí a podařilo se jí uspořádat život tak, jak chtěla. Někdy v noci vyla na měsíc a nikdy se nezbavila svého vlčího chování. Na své děti vrčela a štěkala a občas se vytím dorozumívala se Stříbrolesklou. Patrick vždycky prohlašoval, že si vyměňují nápady a rady ohledně výchovy. Možná měl pravdu. Jejich děti, Kristen a Sarah, měly k vlkům blízký vztah, taktéž vrčely, kňučely, štěkaly a vyly.

PŘÍRODA JE OČIVIDNĚ VŠEMOCNÁ.