Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Neštěstí ve štěstí?

27. února 2012 v 18:55 |  Příběhy
Jsem zpět s další pochybnou trapárnou... Ne, nedam si pokoj :D Ano, název je takový... Napůl ironický :D A z tý písničky, ten refrén... To se nedá přežít se zdravým rozumem, to mi věřte :D


Seděla v pokoji, v náruši plyšové lišče. Hladila ho po hrubé srsti a zírala přitom do blba. Měla chuť jít a hezky rychle rodiče seřvat. Jenže to by byla jedna z největších blbostí jejího živoření. Místo toho musela dřepět na zadku, hezky se usmívat a sledovat, jak prakticky každej v rodině rozmazluje její madší sestru.
Odložila lišče na postel a zadívala se po žlutých stěnách svého pokoje. Odevšad na ni civěly obrázky, co si kreslila ve škole. Byly černobílé a vesměs smutné. Ne jednou se opakovala tématika hřbitova. Měla tam i jeden kostel.
Povzdechla si. Její sestra se brzy vrátí ze školy, odkaď ji vodí její babička, kdežto rodiče budou ještě v práci. Za chviličku skončí její povalování. A protože už by měla být půl hodiny na odpoledce, čeká ji parádní průšvih. Nehledě na to, že se celý den neukázala ve škole. Rodiče budou úpět, babička ji zase bude citově vydírat, aby pomohla té "věci", které je nucena říkat sestra a den celkově bude v háji. Jako všechny dny před tím a všechny dny potom. Jako každý jeden den jejího živoření.
Znovu si povzdechla a připravila se na výbuch. Ten následoval hned poté, co babička vlezla do dveří, zaregistrovala Greedy Invalid a ujistila se tak, že její drahá vnučka ani nepáchla do školy.
Jako fúrie se vřítila do pokoje, div nevyrazila sklo ve dveřích a zaječela: "Jak to, že si nebyla ve škole, Anno?"
'Ta si pučila hlas od samotný Hydry, né?' blesklo Anně hlavou, ale nahlas to pochopitelně neřekla. Místo toho se zhluboka nadechla a probodla ženu pohledem. "To oznámim až mámě. Tímto vám náš podnik děkuje za pochopení a nashledanou." sykla dívka a otočila se ke stěně.
Žena na ni chvilku zírala, pak zafuněla jako nasupený býk, vyšla z místnosti a práskla za sebo dveřmi. Anna sebou přitom zvuku trhla, otočila se a ukázala na dveře prostředníček. Schovala ho přesně ve chvíli, kdy do pokoje strčila hlavu sestra. Hned v závěsu za ní byla opět její babička.
"Anno, pomoz sestře s úkoly, ať si tvoje máma může aspoň trošku odpočinout."prskla a chystala se otočit. Anna zrudla vzteky a hlasitě zasyčela:
"Ani nápad! Moje dcera to neni, nebudu jí učit! Tečka konec." A dřív, než stihla její babička protestovat sebrala se a odešla. Babička za ní je vyjeveně zírala a než se probrala, Anna už měla slušný náskok. Nikdy nebyla moc rychlá, ale utéct padesátileté stařence ještě zvládla.
A že se jí to povedlo! Byla pryč čtrnáct dní, než ji hladovou a promrzlou (a stále bojovnou) našla policie. Vrátila ji nadšené rodině. Nikdo z ní nikdy nevypáčil, jak dokázala nezemřít hlady (v únorové zimě jaksi plody nerostou) a mrazem.
Matka ji samozřejmě zahrnula otázkami, slibovala hory a doly, jen aby už Anna zůstala doma. Její mladší, nafučená a silně rozladěná sestra Karolína si málem zlomila nohu, jen aby přitáhla veškerou pozornost zpátky na sebe. Marně po dobu dalšího měsíce rodiče svou pozornost vzorně dělili mezi obě dívky. Karolína z toho byla na prášky a pomalu a jistě začínala Annu nenávidět.
A po měsíci Anna zjistila, že se život pomaloučku, polehoučku, ale s neúnavnou výdrží vrací zpátky k původním stavům. Začalo to pro ni být neúnosné. A v tu dobu do školy přišla nová holka. Jmenovala se Magda, ale nikdo jí neřekl jinak než Maggie. Tedy kromě Anny. Ta jí říkala "ta nová zjevice". Maggie mla staršího bratra, Ondřeje řečeného Odie, který okamžitě začal všechny holky na škole střídat jako ponožky. Často se vracel i k bejvalkám. Jen Annu, která se do něj beznadějně zamilovala, přehlížel jako pytel. Anna začínala být ze svého života dost silně na prášky. Po měsíci už víc jak na prášky. Čím dál jasněji viděla svou sebevraždu, ale nedokázala se k ní přinutit. Měla strach. Vždy si nadávala do hrozného pitomce.
Jednou ve škole si k ní na lavici přsedla Maggie. Už měla svůj zástup fanynek a to tu nebyla dýl jak měsíc. Anna ji od srdce nenáviděla a více méně jí přála jen to špatné. A spíše více než méně.
"Ahoj, Ani. Jmenuješ se tak, viď?" Ani ji nenapadlo počkat na odpověď, která by byla velmi jasná a příkrá a pokračovala:
"Víš, tak sem si zrovna řikala, že pokukuješ po mym bráchovi. Jako, zlato, nechci, abys byla zklamaná a vzala si to nějak špatně, ale on neni ro tebe. Věř mi."prohlásila vědoucně a Anna dostala chuť zakroutit jí krkem.
"Óóóó!"zahučela posměšně a hned rozzuřeně pokračovala. "Jak dokonale víš, co je pro mě a co ne. Obdivuju tvojí starost o mou osobu. Vážně, tisíceré díky, má drahá. To víš, že od tvého bráchy dám pracky pryč a přenechám ho jedný z těch slepic, co máš za prdelí. Mam se přitom usmívat?"
"To nemusíš, díky. Pohled na tvuj vysmátej ksicht by asi způsobil mé zvracení."prskla jedna z dívek. Anna po ní šlehla pohledem a vyzubila se co to šlo. Pak po dívce mrskla sešitem, popadla batoh a štěkla na překvapenou Maggie:
"Díky za tvou starost, zlato. Ale on tu oni jaksi nikdo nestojí!" Načež vystřelila ze třídy a dala se na další útěk. Batoh hodila do příkopu před svým barákem, okolo kterého měla cestu.
A pátrání se rozjelo nanovo. Jen s tím rozdílem, že policie byla s rozumem v koncích. Nedokázala dívenku najít, protože ta se velice dobře skrývala v hustých lesích. Jen Bůh ví, jak vlastně dokázala přežít.
Po třech týdnech, kdy žila jen s minimem potravin, ji našel... Odie! Anna jeho přítomnost málem ani nezaregistrovala a než ji dotáhl někam, kde byl signál, ošklivě ho pokopala, pomlátila a pokousala. Policii, kterou Odie zavolala, udělala to samé.
Rodiče jí opět slibovali hory a doly, jak se o ně budou starat o obě stejně, jak nebudou upřednostňovat mladší dceru a kdesi cosi. Jedinou rekací byl Anin hořký, výsměšný a nevěřícný úšklebek. Myslela si o nich své. Teď už ji ovšem navštěvoval i někdo další. Odie. Vypadalo to, že má o ni opravdový strach a zájem. Aně se to líbilo a dokázala nějak překousnout a kyselé škleby ostatních dívek, především Maggie. Ještě párkrát se objevila v novinách. Krátce po tom začala s Odiem chodit a on jí pomáhal věřit v lepší zítřek.
Ale i přes všechen optimismus se kolotoč opakoval. Po měsíci rodiče opět začali upřednostňovat sestru. Jen Odie jí omohl přežívat další měsíc. A na jeho konci,ckrátce po té, co dostali vízo a chystali se na prázdniny, za ní Odie přišel, celý nervózní a chtěl si promluvit. Anna už věděla, o co jde.
"Víš, Annie..."začal. Anna nedokázala pochopit, co s tou koncovkou pořád mají, ale bylo jí to jedno. Mladík se nadechl a pokračoval. "Já se s tebou rozcházím."
"Můžu aspooň vědět proč?" zeptala se Anna, zdánlivě klidná.
"Můžeš." kývl Odie. "Víš, Annie, já si nemyslím, že naše chození byl dobrej nápad. Nejspíš si jedna z těch holek a na to já jaksi nemám už nervy, jasné?"
A Anna vyletěla. "Jistě. Jsem jedna z těch holek. Díky ti, Ó, Dokonalý. Nalejme si čistého vína. Prostě jsem s tebou hned nevlezla do postele. Fajn, bezvadný. Sbohem, tě pic, nesnášim tě. Spokojenej? No, jestli ne, máš pech. Nebudu dělat nic, abych tě potěšila. Doufam, že seš aspoň happy."
Načež se otočila a odkráčela. Jen co se dohrabala do baráku, lácla sebou na gauč. Na stole ležel vzkaz, ve kterém jí rodiče oznamovali, že s Karolínou jeli do kina a že nemohli na Annu počkat. Ta celá zoufalá odkráčela do koupelny, vytáhla namátkově nějaké rášky a po plných hrstích si je házela do pusy.
Ani na smrt ovšem neměla "štěstí". Její matka si zapoměla peněženku a a když ji hledala, našla na stole Anino vysvědčení. Hledala ji, našla v koupelně a zavolala záchranku. V nemocnici dívce zachránili život a ona se oět dostala do novin. A když se probrala, čekal tam na niu Odie.
"Ahoj, Annie."usmál se na ni, v ruce držel jednu jedinou bílou růžičku.
"No nazdar. Tak sem slavná a ohledně tvé otázky, ne! Nebudu s tebou chodit! Okamžitě na to zapomeň."vyletěla, zabořila se do polštáře a snažila se zhypnotizovat deku, aby ji uškrtila.
"Blázne."zamumlala Odie, šoupnul růži do vázy a chytil Annu za bradu. Přinutil ji tak, aby se na něj odívala. "Poslouchej mě, prosím. Rozved sem se s tebou, protože sem neměl tak úplně na výběr a laskavě mě nech domluvit! Slávu si můžeš strčit za klobouk, o tu tady nikdo nestojí. Já stál jen o pokoj od rodičů a ségry. Poslal sem ti esemes, ale asi ti nedošla v ten pravej čas."
Anička se rozbrečela. Odie ji jednou rukou objal a utěšoval.

Její babička ji každou chvilku vydírala, rodiče se do ní (neúspěšně) snažili cpát prášky proti depresi a Odie s ní jezdil k psychiatrovi. Dali se zase dohromady. Maggie a ostatní holky ze třídy ji kvůli tomu nenáviděli. Karolína ji taky nenáviděla, ale ze zcela jiného důvodu. Jejich rodoiče totiž pochopili, že jejich výchova nebyla nic moc a svou pozornost začali dělit mězi obě dívky rovnocenným dílem.
Anna nikdy nelitovala svých rozhodnutí, ale zároveň byla hrozně ráda, že se pokaždé našel někdo, kdo jí plány překazil.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Black Black | 27. února 2012 v 20:15 | Reagovat

wow,úžooo!!!! jen tak dál XDDDDDDD

2 dolejskova-karina dolejskova-karina | Web | 1. března 2012 v 10:07 | Reagovat

Supeeeeeeeeeeeer!! ;) Jen tak dál..uža....
Karin (Venstr) :-P

3 Niala Niala | E-mail | Web | 1. března 2012 v 20:56 | Reagovat

Tohle je nádhera! Přesně takové příběhy miluju. Vážně dokonalé!!! :-D  :-D  :-D

4 AranisLea AranisLea | 2. března 2012 v 15:06 | Reagovat

[1]:
[2]:
[3]:
Moc, moc vám děkuju! Hrozně moc :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama