Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Smrt v modrých rukavicích

16. března 2012 v 15:09
No, co já vám k tomu budu řikat, posuďte si to sami... Snad jen pozor, drastické, nevhodné pro malé děti a slabší povahy... Ale pravdivé, kruté a jasné...


Krčil se v koutku klece, měl hrozný strach. Věděl, co ho čeká. Jeho tři přátelé už byli navždy pryč a on ve snech slýchával jejich vyděšené zvuky. Zvuky, které vydávali, když je ti odporní dvounožci zabíjeli.
Do kotce se natáhla chladná, olepená modrá ruka. Modrá barva končila kousek nad zápěstím, pak přecházela do normální, lidské. Vykulil veliké červené oči na tu zvláštní barvu.
Oepená tuka ho popadla za bělostná ouška a krutě, chladnokrevně vytáhla ven. Zmítal se, dělal co mohl, aby se osvobodil a nedopadl jako jeho tři přátelé. Nešlo to. Ruka ho svírala pevně, jistě, jako isíce angorských králíků před tím.
Položil nebohé zvíře na stůl, pevně mu chytil hlavičku a zadní běhy, aby mu znemožnil pohyb. Králík se přestal zmítat.
Kdesi se zjevila druhá postava. V jedné divné, ulepené ruce měla krabičku a v ní ostře páchnoucí věc.
Postava se přiblížila ke králíkovi. Tomu se rozšířily očíčka hrůzou. Prudce škubl hlavičkou dozadu a osvobodil ji tak ze stisku. Vzápětí se otočil a zahryzl do ruky, která mu svírala zadní běhy. Muž zaryčel, nohy pustil a mávl rukou do vzduch. Vyděšený králík se pustil až v půlce letu.
Když dopadl na zem, byl pořádně zblblý, ale pořád dost inteligentní a při smyslech, aby si našel ďouru. Zalezl tam, skrčil se a třásl se strachy.
Muži nadávali a králíka hledali. Ten se jen víc přikrčil. Jenže to nestačilo. Muži ho našli a s hlasitými nadávkami vytáhli. Králík sebou zoufale zazmítal a znovu se jednoho z mužů pokusil rafnout.
Muž co ho držel mu zakryl očička rukou a ten druhý mu ostře páchnoucí věc napatlal do míst, kde mu včera vyholili kožíšek.
Chvilku se nic nedělo. Králík si myslel, že to bude jeden z těch zřídkavých případů, kdy se nic nestane. Že má štěstí. Jenže neměl. Bok, kde měl tu věc napatlanou ho začal nesnesitelně pálit.
Zoufale sebou zazmítal. Bok pálil čím dál víc. Nevěděl co má dšělat, snažil se vykroutit, utéct, ale nešlo to.
Muži lhostejným pohledem přejeli rozežraný králičí bok. Jeden z nich cosi zamumlal o neúspěchu, bok hrubě otřel a odnesl králíka zpátky do jeho vězení. Druhý jen něco zavrčel a odešel pryč. Jeho kolega ho brzy následoval. Ani se nenamáhal hubená zvířata nakrmit. Jen zhasnul a zmizel do laboratoře.
Malý angorský králíček zoufale zahrabal packami a doplazil se k vězení. Na dveřích byla mříž. Věděl, že se mezerou neprotáhne. Věděl to. Přesto prorval hlavičkou mezi špriclemi.
Začal se dusit. Jeho tělíčko sebou instinktivně škubalo, ale ven se nedostal.
Zemřel.
Hodiny odbily dvanáct hodin v noci.

O pořádný kus dál se zvedla mladá dívka. Mohlo jí být tak patnáct.
Začala hleat svou malou slečnu angorského králíka Lulunu. Nikde nebyla.
S pokrčením rameny se vydala do koupelny, aby si na tvář nanesla své krémy zvláčňující pokožku.
Byla zrovna v polovině, když v zrcadle zahlédla odraz králíka. Její Lulunka. Králičí slečna ji sledovala smutným, zoufalým pohledem. Dívka k ní přišla, ale Luluna odběhla. Dívk nechápala. Před očima jí bleskl obraz mrtvého angorského králíka. Hlavičku měl prostrčenou mezi železnými tyčemi a bok rozežraný.
Dívka se podívala na krém ve své ruce a hlasitě zaječela...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 holianka/Eleon holianka/Eleon | Web | 16. března 2012 v 16:16 | Reagovat

to je nádhera.Nesnáším lidi kteří zabíjí zvířata pro pokusy :-(

2 Black Black | 16. března 2012 v 20:00 | Reagovat

Některý lidi jsou fakt svině,dostat je do rukou...nenávidím týrání zvířat

3 sněhová kožešinka sněhová kožešinka | Web | 17. března 2012 v 19:34 | Reagovat

takový lidi bych nejradči...
jinak krásně napsané

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama