Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Strašidelný dům

31. března 2012 v 20:47 |  Příběhy
Juj, já a zase já sme zde s další slátaninou (vymyšlenou v autě) a jedeme na věc :-) Jen tak mimochodem, "moje" Xandria jim do dusnýho pondělka fakt nevyřvávala, ta je doprovodem pro vás :D

Uprostřed města stál starý barák. Nebylo to zas tak dlouho, co ho jeho majitelé opustili, barák zchátral, že bylo nebezpečné jen přelézt starý, narezlý plot a všude kolem se vznášel takový nějaký příslib čehosi zlého.
O příšerných, nepozemských skřecích, co se pravidelně ozývaly, vlastně ani nemůže být řeč. Ozývaly se jen večer a ráno a nepodobaly se ničemu, co lidé znali. V posledních dnech se ve světle pouličních lamp mohla mihnout i jakási bytost, příšerně vychrtlá a veliká.
Lidé se k baráku už nepřibližovali, měli příšerný strach. Sem tam sice branku přelezl nějaký nezletilý harant, dokazující si svou odvahu, ale ke dveřím se nedostal nikdo. A rozhodně to nebylo zbabělostí. Bylo to faktem, že se v noci ozývaly ony skřeky...

Naproti starému baráku se nastěhovala rodinka. Muž byl dokonalý vzor právníka, žena kráska v domácnosti, mladší dcerunka učenlivý, krásňoučký andílek a starší dcerunka (Alice)... Dítě temna. Bez deseti poznámek dokončila puze první a druhou třídu (momentálně deváťačka) a pokud neměla v žákovské alespoň jednu pětku, tak byla dost nešťastná. Ze všeho nejvíce ji bavilo kazit dojem reklamní rodinky a dostávat učitelky na jipku (povedlo se jí to jednou a shledala to vysoce zábavným). Rodiče, učitelé a jeden psycholog (ke kterému šla jednou, aby mu oznámila, že se té šaškárny nehodlá účastnit) nad ní zlomili hůl. Během deseti vteřin dokázala každému skazit radost.
Nebo alespoň chtěla takto působit. Rodiče si jí všímali málokdy, pouze ve chvíli, kdy něco provedla. Proto ji bavilo jim co nejvíc "sladit" život. Rozčilovat je málem k infarktu a dostávat učitelky na jipku (z čehož měl její otec mrtvičku) byla ta nejlépe, nebo spíše nejproduktivněji, strávená chvíle. Kupodivu, nejhorší známka na vysvědčení byla dvojka. Rodiče to neocenili, tudíž jim onu uřední listinu pěkně podpálila a oharek strčila do postele, spolu s rozcupovaným vysvědčením její sestry. Psychologa málem navštívila matka.

Bylo pondělí. Do dusného červnového odpoledne hlasitě vyřvával metal a skupinka teenagerů se houpala na zábradlí a ožužlávala sušenky.
"Co navštívit ten starej barák?"navrhla Alice.
"Šílíš?!"vyjekl jeden z jejích nových kamarádů, Adrew.
"Srabe."prskla Alice. Vyrazili. Alice věděla, jak dosáhnout svého.
Dům dnes vypadal ještě zchátraleji, než obvykle. Alice mlčky rozrazila rozvrzanou branku. Na tázavé pohledy ostatních se jen zašklebila:
"Až budeme utíkat, nejspíš budeme utíkat rychle."
Ostatní to uznali a potichoučku došli až ke dveřím. Tam se zarazili a všichni do jednoho odmítli jít dál. Aice s povzdechem popadla kouli, sloužící jako kliku, a zatlačila. Otvírat se dveře ven, koule by jí nejspíš zůstala v ruce.
Opatrně vešla dovnitř a zavolala, jestli tam někdo je. Odpovědí jí byl zvuk, který se vzdáleně podobal zaštěkání a pak něco, co se silně podobalo vzteklému, téměř ďábelskému vrčení. Alice se zmohla na jediné slovo:
"Pryyyč!" Sama šla příkladem a vyletěla na ulici rychlostí, jako by jí záviděl i Usain Bolt. Nezapoměla ani přibouchnout dveře. Koulička zůstala osamoceně ležet přede dveřmi, které se chvělly pod náporem těla a vzteku toho, kdo v baráku bydlel.
Branka hlasitě zavrzala a z baráku se ozvalo cosi ne nepodobné hlasitému, zoufalému vzlyku. Alice se zarazila. Zbytek party už byl v prachu, ale ona váhala. Zírala na okno, položené poměrně vysoko, k němuž se dral vysoký, kupodivu živý, strom. Podívala se na své boty. Vydrží to.
S povzdechem se začala drát nahoru. U okna zaváhala jen chviličku a za okamžik se její boty dotkly dřevěné podlahy. Okamžitě ztuhla. Nikde nic, tak potichoučku pokračovala v cestě. Celý barák byl opušěný, zchátralý, místy chyběla podlaha, jenže tam bylo úplně mrtvo. Nikde žádné stopy po existenci té nadpřirozené, navztekané bestie. To jí dodalo sebedůvěru. U schodiště byla veliká železná branka a Alici došlo, proč tu nejsou stopy po té bestii.
Branka ani nevrzla. Dokonce ani ošlapané schody nevrzaly. Stopy po bestii tu byly, ale bylo jich málo. Pod schody už jich bylo hodně, obzvlášť k obrovské díře ve zdi. Alice nechápala, proč to. Pokračovala dál, slyšela nějaký hluk. V kapse ji tlačily sušenky.
Došla do obývacího pokoje a zacpala si pusu, aby nevykřikla. Celou tu dobu se lidi báli dobrmana! Nadprůměrně velkého černého dobrmana s řetězem kolem krku! Byl neuvěitelně pohublý, válel se na gauči, zíral do okna s mřížemi a kňučel.
Dívka ho opatrně obešla. Zvíře si jí nevšimlo, tak pokračovala v cestě. Byly to schody do sklepa. V přítomnosti takové obludy byla cesta do sklepa značně riskantní, ale Alici tam cosi táhlo. Obešla poslední roh a kousla se do rtu, až jí začala téct krev. Uprostřed sklepa se válela lidská mrtvola. Kolem krku měla řetěz, stejný, jako dobrman nahoře a ruce natahovala směrem k východu. Alice ji soucitně obešla a chtěla si prohlédnout zbytek sklepa, ale zastavilo ji vzteklé zavrčení a hlasité chřestění řetězu. Podívala se tím směrem. Na řetězu se zuřivě vypínal obrovský bílý dobrman s rudýma očima. Byl to samec. O kus dál byla díra ve zdi a kousek za ní klubko bílých, hubených štěňátek. Vyděšeně kňučela a zírala na dívku rudýma očíčkama. Celá tahle rodinka byli albíni. Tedy, kromě dobrmana, či spíše dobrmanice, nahoře, jak Alici brzy došlo.
V náhlém popudu začala couvat až narazila na poličku. Otočila se a uviděla tam notně zažloutlý papír. Popadla ho.
Už je to tady. Otec přišel na to, že se Nigrum spustila s toulavým dobrmanem, kterému říkám Albino. V náhlém vzteku se rozhodl, že zde dobrmany nechá. Bránila jsem je, tak mě sem přikoval taktéž.........
Načež následovala dlouhá čára.
Dívku ze čtení vyrušilo nové zavrčení. Ohlédla se a spatřila výhružně se blížící Nigrum. Nevěděla, co dělat. V kapse zašustil balíček sušenek. Vytáhla ho a zkusmo jednu hodila směrem k navztekané feně.
"Dej si, Nigrum. Mňam, mňam, dobrá sušenka!"snažila se ji uklidnit. Nigrum na ni zírala jako na pitomce, ale sušenku si vzala. Dívka balíček rozdělila mezi oba dospělce, přičemž Nigrum výrazně nadržovala. Rozhodla se tam chodit pravidelně a dobrmanům vždycky přinést něco k žrádlu.

O měsíc později
Alice zastavila před brankou. Potichoučku ji otevřela. Chtěla Nigrum překvapit. Po špičkách došla až ke dveřím, opatrně je rozevřela, vešla do baráku...
Padla na znak a ucítila, jak jí cosi vlhkého jezdí po tváři. Odstrčit Nigrum byla pořádná fuška. Donést dvě šišky salámu a do sklepa taky nebyl žádný med.
Ve sklepě už nebyla kostra, která, jak policie zjistila, sloužila Nigrum, Albinovi a jejich čtyřem dcerunkám jako první příděl potravy. Rodiče o dobrmanech nevěděli, jen věděli, že jejich dcera udělala objev. A Alice necítila žádnou chuť jim říkat, že si tak trošku přivlastnila šest dobrmanů. Jistě, jednou jim to bude muset říct, taky řekne a jestli rodiče řeknou "Ne!", postaví si svou tvrdou palici a dobrmany bude chovat dál. Ta bílá štěňata (Catulus, Bellus, Ludicra, Tristitia) se jí líbila obzvlášť.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 holianka/Eleon holianka/Eleon | Web | 1. dubna 2012 v 17:41 | Reagovat

krásný příběh :-)

2 Niala Niala | E-mail | Web | 1. dubna 2012 v 21:39 | Reagovat

Je to nádherný. :-D Samotnou by mě nic takovýho nenapadlo :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama