Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Lidská nenávist

24. května 2012 v 20:42 |  Příběhy
Teď sem nějak produktivní, tak jsem se rozhodla pro další příspěvek k TT. Je o tom, co dokáže společnost. O tom, co zavinila jedna "heckerská" kačena... Komu tohle téma vadí, ať to nečte. Není to žádný supermegaultratutováckej výkon, ale při psaní jsem dostala celkem vztek na tu naší debilní společnost!



Kráčela jsem se svým bratrem ke škole. Lidé se na nás divně zírali, špitali si, hihňali se a ukazovali si na nás.
Nechápavě jsem se na sebe s bratrem podívali. Ani jeden z nás netušil, která bije. Možná věděli o našem včerejším večeru...? Ne, to je blbost, s bráchou jsem naši sladkou noc probírali jen přes maili, nikdy jsem to nikomu neřekla, protože jsem se bála právě téhle rekace.
"Neřeš to, ségra."mrknul na mě a stočil se směrem ke svojí třídě. "Kdo ví, co si zase kdo vymyslel. Uvidíme se po škole. Zdar."
Já jako ve snách kráčela dál. Přitočila se ke mě kamarádka, v očích odpor.
"Je konec s našim kamarádstvim. Nechci mít za kamarádku takovou úchylačku."zasyčela s odporem a utekla. Zírala jsem za ní jako za zjevením.
A podobně odmítavě se ke mě chovali i ostatní.

Druhý den si nás pozval ředitel, ke kterému se to taky doneslo. Byli tam i rodiče, všichni na mě a o rok staršího bráchu štěkali, ať toho necháme. Kývali jsem hlavami a v duchu je posílali někam. Když používáme ochranu, jako že používáme, nemaj se do toho co rejpat. Jedno plus to ale mělo; vim, jak se to domákli. Má "best friend 4ever" se mi nabourala do mailový schránky, všechno přečetla a vykecala. Bájo. A komu mam kurňa věřit?!

O týden později rodiče odjeli. Až do té chvíle jsme se drželi jen sourozeneckých rolí, ale teď jsme to prostě neudrželi, téměř po sobě skočili a z nevinného líbání nás vytrhla až babička, která nás přišla zkontrolovat. Její jekot byl nejspíš slyšet až v Austrálii. S batrem jsme vypadali jako rajčata, civěli do země a jen čekali, kdy se přiřítěj rodiče a spustěj tiátr.
Dočkali jsme se. Vyhrožovali snad tunou věcí, bratr se tvářil čim dál zoufaleji a já nasadila chladný "poker face". To mi jde. Věděla jsem ovšem, že muj brácha to nevydrží.

Druhý den jsme opět byli sami, i když rodiče každou hodinu volali nejdřív mě, potom bráchovi. Ten byl na facebooku. Byl tam už dlouho a já bych měla bejt v klidu, ale začínalo mi bejt podezřelý, proč nic neslyšim. Obvykle si děsně nahlas pouštěl různý písničky, ale teď bylo ticho po pěšině.
Vyrazila jsem tam a komp prázdnej, opuštěnej. Naklonila jsem se k obrazovce, kde byly nejrůznější nadávky a jeden článek od bráchy, kde se psalo, že skoncuje se životem. Vyrazila jsem do kuchyně, kde byla zásuvka rozevřená tak, že na svém místě držela jen silou vůle. A chybel nůž. Pádila jsem do koupelny, kde byla napištěná vana a v ní... muj mrtvej brácha. Rozbrčela jsem se a až po nějaký době sebrala elefon a zavolala záchranku.

Z dalších dnů si pamatuji jen to, že jsem na pohřbu brečela jen já a že mě rodiče dali do děcáku. A taky to příšerný přání nežít.

Pak jsem jednoho dne měla štěstí a čmajzla klíče od půdy. Bylo tam hafo provazů. Jeden jsem popadla a uvázal dva obyčejné uzly, ale tak, aby mi vytvořily smičku. Neřemýšlela jsem, prostě jsem ho řehodila přes trám, k čmusi přivázala, vylezula na židli, hlavu do smyčku, podkopnout si židli a... Konec.

Dívce se zlomil vaz. Měla rychlou a bezbolestnou smrt. Její tělo se našlo až později, nikdo ji moc nehledal. A na jejím pohřbu neukápla jediná slza...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Inu~ Inu~ | Web | 24. května 2012 v 21:36 | Reagovat

To je tak dojemné že skoro tá slza ukvapla mne :/
Krásny príbeh inak. Tieto kamarátky neznášam, sú tie najhoršie, sú zradkyňe a smola je to, že ich je poslednou dobou moc veľa... Ale tu nejde o to. Ide tu o to, jak jednoducho dokážu človeka odsúdiť.. Tragické.

2 Black Black | 25. května 2012 v 12:29 | Reagovat

Nádhernej příběh,je zajímavý,jak lidé dokážou někoho odsoudit jenom proto,že dělá něco jinak než ostatní :/

3 AranisLea AranisLea | Web | 26. května 2012 v 11:43 | Reagovat

[1]:Děkuji za komentář.
A nejhorší je, že s tím nikdo nic neudělá :-( Také to nesnáším...

[2]: Děkuji. No právě...

4 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 26. května 2012 v 19:35 | Reagovat

Kdyby to nebylo tak smutný, řekla bych, že je to geniální. Opravdu. Nechápu ty rodiče, jak je najednou začali nenávidět. Brrr... Je mi líto, že se tohle musí dít. Jsem ráda, že mě moji rodiče maj rádi a já je taky (ale často je štvu)

5 LukasLongr LukasLongr | E-mail | Web | 27. května 2012 v 14:22 | Reagovat

Pěkný příběh. Jestli chceš, tak se můžeš povídat na mé. Také píši smutné povídky.

6 AranisLea AranisLea | Web | 27. května 2012 v 19:33 | Reagovat

[4]: Děkuji. Také je nechápu.

[5]: Děkuji. Až najdu čas, tak určitě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama