Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Šílená touha

18. května 2012 v 12:03 |  Příběhy
Měla sem nějaký potřeby ventilace a vzniklo tohle :D Jinak, k tomu konci si můžete dát, co se vám zlíbí...


Civěl ven a s narůstající nechutí pozoroval nadšené motýlky, zpívající ptáčky a barevné kytičky. S úpěním se zvezl na písčitou podlahu a snažil se nevnímat uřvané ptáky a smrdící kytky.
V tom k němu přiběhl jeho milovaný mladší bratříček.
"Pudeš vééén, pudeš vééén?"ječel už z dálky. Hannibal zavrčel a překulil se na druhý bok. Jeho bráška mu položil tlapky na bok.
"No tááák, je tam hezky, pojď si hráááát!"ječel a cloumal Hannibalem, co se dalo. Jeho bratr znovu zavrčel, vyskočil a vztekle se zadíval do očí svému bratrovi.
"Řekni si matce. Já na tebe nemám náladu!"štěkl vztekle a ohnal se po bratrovi. Ten na něj jen zaraženě zíral, pak se otočil a vypálil z jeskyně, kterou si Hannibal zabral snad ještě dřív, než se narodil.
Opět se natáhl a vnímal, jak vzduch zhoustl a jak se zvedá vítr. Potěšeně přimhouřil oči, těšíc se na liják, který déšť přináší. Znovu se, leč nerad, vyhrabal na všechny čtyři a přešel po písku k východu z umělé jeskyně. Zvedl čumák k nebi, kde se pomaličku stahovaly mraky. V dálce zahřmělo. Hannibal věděl, že bude pršet. A doufal, že tohle bude ten den.
Zavyl. V tom vytí bylo hrůzu nahánějící nadšení nad blížící se bouřkou, nad tím, co přijde a nad tím, co by mohlo přijít.
V odpověď zahřměl hrom a rozpršelo se. Vyběhl ven a nadšeně nechal déšť, aby mu smáčel uhlovou srst. Mával nadšeně ocasem a sledoval hloupé lidi za plexisklem, jak utíkají pod nějakou střechu, která byla samozřejmě daleko.
Jedna holčička se zarazila.
"Mámí, tomu pejskovi to nevadí?"zapištěla. Její matka jen něco zamumlala, ale Hannibal podrážděně zavrčel. Nenáviděl, když ho ti lidští tupci nazývali psem. Holčička poděšeně vypískla a Hannibal utekl před rozhořčenými prostesty matky. Nenáviděl dvounohá mláďata a jejich matky. Nenáviděl celou Zoo.
Zadíval se na nebe a pak na vysoký strom. Už jednou se o útěk pokusil a nevyšel mu. Musel doufat, že mu teď vyjde. S očekáváním přesunul pohled na vysoko položený vratký kámen. Když do něj praští blesk, kámen spadne, zlomí strom a po něm už snadno přes plexisklo a sbohem všichni.
Prosebně zakňučel. S trochou štěstí mu to vyjde.
Zablesklo se. Hannibal vyjekl a poskočil. Nebylo to vyděšené poskočení, jaké člověk může slyšet u domácích psů, tohle bylo nadšené a plné očekávání.
Zamával ocasem. Z nebe sjel blesk apraštil přímo do skály. Ta s lomozem začala padat přímo na vysoký strom, který se zlomil a spadl na plexisklo.
Hannibal výtězně zavyl a rozeběhl se kupředu. Vyběhl na strom. Ten byl příliš kluzký, déšť z něj udělal nebezpečnou věc. Hannibalovi to bylo jedno. Chtěl utéct a v tomhle viděl jedinou šanci. Neuvědomoval si, jak je to nebezpečné a šel kupředu.
Náhle mu to podjelo. Hannibal vyjekl, ae udržet se nedokázal.
Z výšky sebou plácl na afaltový chodník. K jeho smůle zrovna na tu malou holčičku, která tam zírala na spoušť. Dívčina matka se dala do jekotu a Hannibal se rozeběhl.
Už po pár krocích se pod ním zlomila jedna noha. Bolest byla šílená. Ale Hannibal se nevzdal. Nemohl. Už je tak blízko. Dal se znovu do běhu, zraněnou nohu držel ve vzduchu a snažil se nemyslet na nic, vyjma touhy po sovobodě.
Zahlédl ho policista, co to pravdielně kontroloval. V tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout pistoli a po zvířeti střelit. Trefil ho rovnou do raněné zadní tlapy. Hannibal zaúpěl, ale to šílenství, ta touha po svobodě ho hnali dál, dál, kupředu, hlavně nezastavovat.
Prohnal se kolem několika vyděšených lidí, kteří mu s uši drásajícím jekotem uskakovali z cesty. Líbilo se mu, jak se ti protivní, jindy odvážní a drzí, dvounožcí bojí. Jak z něj mají hrůzu.
Letěl kupředu, vlivem adrenalinu se neozývala ani zraněná noha. Nevěděl o ní. Věděl jen o tom, že už mu zbývá kousek k východu, k té svobodě, ve kterou doufal posledních dvanáct měsíce.
Před bránou čekala horda lidí s uspávačkami. Hannibal věděl, co ty odporné věcí dokáží, ale stejně nezastavil. Jeden z lidí vystřelil a trefil se. Hannibal vztekle zavrčel, ale uspávací účinek nikde. Rozhodl se toho využít. Skočil chlápkovi na hrudník, protáhl se ještě neuzavřenou bránou a byl na mokré silnici.
Zklamaně zavrčel, noha opět začala bolet a on nebyl na svonodě, stále byl v místech, kde lidé mají moc. Ale za silnicí... Viděl tam les. Znovu vyrazil, i když zraněná noha šíleně protestovala a uspávací účinky se také hlásily o slovo. Ale nevšímal si toho, opět zešílel, opět doufal ve svobodu.
Přes silnici, louku a už byl v lese. Jeho černá srst dokonale splynula s okolím.
Byla mu zima. Nehledě na únavu a bolest v noze. Ale i tak byl černý vlk neuvěřitelně šťastný. Tak šťastný, jako nikdy v životě. Vrátil se do divočiny, z níž byl před rokem vytržen.
Zahrabal se do malého ďolíku pod kořeny vzrostlého stromu. Olízl si čumák, zaposlouchal se do písně větru, stromůl a deště a zavřel oči. Zavíral je s vědomím, že dosáhl svého cíle.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niala Niala | E-mail | Web | 18. května 2012 v 19:06 | Reagovat

To je krásný! :-)  :-)  :-)

2 Black Black | 18. května 2012 v 19:11 | Reagovat

hezký :-)  :-) že je pes mi došlo až někde ve čtvrtině příběhu :-D

3 Little (T)error Little (T)error | Web | 18. května 2012 v 19:19 | Reagovat

Píšeš vážně moc hezky.. :) Tahle povídka je víc než vydařená ;)

4 Lessa Raven Lessa Raven | Web | 19. května 2012 v 22:16 | Reagovat

WoW! Tleskám. Opravdu geniální. A ještě ta Hannibalova povaha. Wrhauuuuuuuuuuuu!!! A jak pohrdá lidmi... Mwhehe. Kdyby věděl, že má svoje jméno po člověku, nechal by si ho hned změnit.

5 AranisLea AranisLea | 20. května 2012 v 16:34 | Reagovat

[1]:
[2]:
[3]:
[4]:
Moc vám všem děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama