Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Hrady, zříceniny a boj s pizzou

24. června 2012 v 20:05 | AranisLea |  Deník cestovatelky
Dnešek je nějakej plodnej, dopoledne Pes, odpoledne hrady, zámky (a vyhlášení války pizze) a večer film... Joj, dneska se mi daří :D

No, máma přišla s nápadem, že vyrazíme na Vodní hrad v Budči nad Ohří a ještě někam, kam sme se ovšem nedostali, páč sme radši razili na Hazmburk (z čehož sestra dostala málem infarkt).
Tak sme razili, já držela mapu (jen držela, jako navigátor se jaksi neuplatním), sestra kecala kdo ví co a máma řídila. Kupodivu se nám podařilo se neztratit (což si zaslouží potlesk, protože skoro na všech výletech se ztrácíme) a dojet celý (to už tak těžký neni). K překvapení všech byl hrad uprostřed vesnice, což je pro mě dost neobvyklý (že máme ve vesnici bejvalej zámek a chodila sem tam do školy nevíte, jo? :D).
Z celýho Vodního hradu si pamatuju hlavně to, že byl nádhernej. Nekecám. Zdi byly pokreslený (většinou) a dost hezky. Taky si pamatuju kokodýla (=krokodýla). Měli tam vyvěšenýho kokodýla, kterýho si přivez jeden z majitelů zámku, tušim, že to byl jeden ze Zajíců (ty maj úžasnej erb), z Afriky. K "nadšení" všech poddaných kokodýl plaval v příkopu okolo hradu a když uhynl, byl vycpán a vyvěšen v radnici, kde mu při požáru ohořely "tlapičky, ocásek a ta půvabná tlamička" (cituji průvodkyni - tlamička byla všechno, jen ne půvabná). Pak byl pověšen na zámku. Nádherný byly taky alchymistický místnosti. Všechny ty kádinky, sklíčka, odměrky, pece, podobný věci... Ulítávam na chemii, takže mi tohle přijde zajímavý :D Zjištění, že alchymisti měli za posvátný sovu, alias moudrost, lebku, alias nevím co a hada, alias taky nevím co, byla dost zvláštní. A že ve vedlejší místnosti měli dvě vycpaný sovy, lidskou lebku a hadí kůži bylo ještě divnější. O proutěnym cosi, kam dávali koňskej hnuj, aby jim v tom nevychladly lektvary, vlastně ani nemluvim. Kdybych našla starověkou ledničku, asi by mě to nepřekvapilo...
Ale co byl nejsilnější zážitek, to byl Hazmburk. Měli sme kliku na počasí, takže sme se přenesli do jinýho světa. Hrad je postavenej ve vejšce 418 m.n.m. a je dlouhej 710m! To je hrad jako kráva! Vo těch dvou věží vlastně ani nemluvim, ty si nepamatuju, ale byly vysoký, že sem nezvládla ani čumět. Ja zakázáno na ně v bouřce lízt, páč v r. 2009 tam bleck bacil do třech lidíl. Sem všímavá (když chci :D). Dá se lízt jen na Bílou věž, na Černý si hověj vysílače. Možná, že si někdo řekne, že jedna věž za tu cestu tim krpálem (kde Sára nadávala jak nejlíp uměla, přičemž to vůbec neumí) nestojí, ale to je blbost. Ten hrad byl božskej. Fučel tam vítr (já ráda), pohled na svět byl prakticky z ptačí perspektivy (to já ráda) a občas vás od pádu z tý vejšky dělil jen jeden krok (to já miluju). A na tý Bílý věži, ty vole, tam bych na tý hradbě (byly tam železný tyče, ale ty ve výhledu nevaděj, ani větru ne) dokázala sedět hodinu, civět do blba a přemejšlet o nesmrtelnosti chrousta. Pochopitelně sem prolezla všechno, co se dalo, mámě se párkrát zastavilo srdce, když mě viděla a já jen slintala. Vyškemrala sem si ještě jednu návštěvu tohohle božího místa (bez přítomnosti sestry, pochopitelně :D). To hovoří za vše. Lidi, já chci hrad. Ten vítr tam, výhled, že vesnice vypadaj jak stavebnice, ta volnost... Wow! Takže sem si z Hazmburku odnesla jeden z nejsilnějších zážitků v životě (a nerozčesatelný vlasy, ale napsat to, to bych zabila krásnou chvilku :D). Prostě krása, ten vítr jako by vás odnesl kamsi, někam úplně pryč od normálních starostí... A při odchodu se za hradem stahovaly mračna, takže už chápu slova "je tajemná jak hrad v Karpatech" a sem vám dam fotku, abyste to taky pochopili... To nejde slyšet nebo číst, to musíte vidět...
Cestou zpátky sme se ve Slanym stavili v restauraci, jméno nevim, dodam, až tam budeme papat přiště. Máma nám nabídla pivo (ráda by spala, nebyla sama - za napsaní tohohle článku vděčíte láhvi coca-coly, bez kofeinu bych to asi nedala :D), ale já pivo nepiju, tak sem odmítla. Sestra jí to bude předahozovat ještě příští rok. Saláty doporučju, sou vynikající. Nedoporučuju pizzu. To byla pizza jako kráva! Tu by nezbuf ani člověk z USA, ty jo. Sára snědla čtvrtinu, já, když sem dojedla salát, sem pizze vyhlásila válku. Zarovnaly jsme to na polovinu. Pizza možná vyhrála bitvu, ne však válku. Zejtra jí dojedem. má pešek, mi (nebo odpaďák) vždycky vyhráváme. Co mě ovšem pobavilo, byla skutečnost, že sme si to nechaly domu. Teď nám tam přinesly tu krabici, v tom ta giga pizza, sestra jí otevře (šikovně, víkem do výhledu) nakoukne tam a prej: "Kde je ta pizza?" Já se tam zhroutila, tam flák že to neni možný a ona to nevidí...To prostě neni možný XD

Zase jednou úžasný den a návštěva Hazmburku je povinnost každýho správnýho cestovatele, protože když budete mít kliku, máte zážitek na celej život. Fotky dodám, až je máma stáhne do kompu, ale budou tady, byl by hřích je sem nedat...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Inka Inka | E-mail | Web | 24. června 2012 v 21:28 | Reagovat

páni... když jsem to četla, skoro jsem cítila vítr ve vlasech :-) někdy bych se tam chtěla podívat...

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 28. června 2012 v 19:57 | Reagovat

Ano, na cestpvání jsou právě nejlepší ty zážitky. A pritom mě by nevadilo lézt v v bouřce na tu věž. Už jen to vzrušení při představě, že do mě uhodí blesk... :D

3 Black Black | 7. července 2012 v 11:59 | Reagovat

hustý! sice tvou zálibu v cestování a navštěvování památek nesdílím (Jak by taky jo, když nás matka-dějepisářka každej rok týden tahá po italskejch a rakouskejch památkách a u toho drží výklad), ale tohle mě celkem zaujalo. Až tam pojedeš příště, vezmeš mě do kufru, jasný? ;-) :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama