Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Třídenní výlet školní

23. června 2012 v 0:44 |  Deník cestovatelky
Aneb jak se rozhodně necestuje :D To se zase jednou zasmějete, protože tohle je příběh o tom, jak se cestovat rozhodně NEMÁ! Alias, rozhodně se nemá cestovat s naší školou... Nevím, jak se to hodí do TT, ale cestování to je, i když dost blbý :D

Vyráželi sme v úterý ráno (do Skryjí, na programu byl Točník, Žebrák a Skryjský jezírka) a to byl sám o sobě dost zmatek, páč sem zapoměla bundu, nabíječku, příbor (pro ten jedinej sem se vrátila a ve finále ho vůbec nepotřebovala!) a málem i boty. Prostě best.
Že sem zapoměla bundu mi došlo až ve chvíli, kdy mi volala máma. Chtěla mi jí přivézt k mikrobusu, ale já ji hrdinně odmítala, páč sem měla pocit, že brzo vyrazíme. Pak se vyskytl organizační problémy a já mámě psala, aby mi tu bundu teda jako přivezla. Pochopitelně to nestihla, tak sem se nevzdávala naděje, že třeba nebude pršet. Jasně, že sem tomu nevěřila. Ale fakt nelilo. Ono ch***o jak z konve. Tereza byla tak laskavá a pučila mi bundu (měla dvě; šikulka!). Takže když počasí zjistilo, že na Točník sme zdárně došli, lejt přestalo. Myselal sem, že mi hrábne.
Prolezli sme celej Točník, všichni (mimo mé dokonalé osoby, pochopitelně) málem zdechli z pachu netopýří kolonie, která se v Točníku zabydlela. Neviděla jsem ani jednoho. Búúú (brečim). Měli sme i průvodkyni, která nám (kupodivu) hezky všechno řekla :-) Aby mi připoměla, že si chci koupit turistickou známku, to holt néééé! Doufala sem, že si jí pak koupim někde v krámě. Ale jinak se mi Točník líbil. Hezkej hrádek. Bydlet bych v něm nechtěla, ale by hezkej.
Další na seznamu byl Žebrák. Prohlídka věže byla jen o víkendu, možná v pondělí a ono bylo úterý. Učitelka civěla jak kdyby spadla z jahody (jo, sleduju Upíří deníky :D) a ve finále prohlásila, že je prohlídka jen věže a že hrad uvidíme. Takže sme se jak blbci drápali do kopce, podívali se dolu z čehosi, co možná kdysi byla část hradu, sežrali svačinu a vraceli se do mikrobusu. Umínila sem si, že sem vyrazim se zbytkem rodu svého, cestovatelského. TO snad dopadne líp. Musí, protože jinak by mi fakt hráblo.
Mikrobus nás hodil do chatky, kde měla učitelka přednes na téma "Čistota chatky" (ta čistota byla předmětem diskuse, vezmeme-li v úvahu ty počmáraný postele a podlaha čistá asi jako odpadní voda), dostali sme klíče od pokojů a "Huráááá!" se ubytovat. Měla sem osmej pokoj s Eliškou a Terezou (což byla volba menšího zla a většího přátelství s Elinou, radši hádky s Terezou než pranice s Violettou a Ivetou, který mi taky nabízely pelech). Vybalit (v mém případě nevybalit - zásadně nevybaluju) a šup prozkoumat chatu. V kuchyni sme udělaly polívku z pytlíku (alias číňanku), stejně jako celá chata a pak došlo na dělení do týmu. O mě se pokoušel infarkt. Nesnážim soutěže a týmový soutěže obzvlášť. Jak sem ty hry přežila je mi záhadou. Každopádně sme se umístili docela slušně (cokoliv než poslední místo je slušně, ať už je názor ostatních jakýkoliv) a byla sem ráda. že si můžu jít večer lehnout. K večeři byl balíček kolonád a vlna vzteku. Ve vedlejším devátym pokoji, kde spaly Kikina s Dádou byla schůze klubu (přišli kluci z desítky a řvali do půlnoci - pak sem usnula). Terezy táta (dozor?) je prej uklidňoval ještě v půl jedný.
Původně byl budík naplánovanej na osmou. Stávala sem v šest, protože jeden kluk z desítky, Cinda, v devítce hlasitě vyřvával svojí verzi Titaniku. Měla sem pocit, že ho zabiju. Ne, on to nebyl pocit, ono to bylo mé vroucí přání. Byla sem tak zblblá, že sem k snídani sežrala rohlik a půlku paštiky, přičem paštiku nesnáším.
Následoval vejšlap na Týřov, což byl děs. Týřov sám o sobě byl úžasnej, boží, dokonalej (s trochou štěstí dodám fotky), ale ta túra byl děsnej děs. Naši chrabří vůdci (alias Šrytráci) navedli naši chrabrou vůdkyni (aias Kiki) blbym směrem, tak sme se hrabali půlmetrovejma kopřivama jak pitomci, přičemž tahle cesta byla slepá a pak se hrabali do prudkýho kopce na tu právnou cestu. Měla sem chuť vraždit. Málem se mi to splnilo, když jeden ze Šrytrů ujel. Zachránil ho Cinda. Ten svah byl fakt děsnej. Málem ho sjela i učitelka. Tu zachránil strom :D Sme strašně hodný, co se učitelek týče :D
Ale ten Týřov za to fakt stál. Sice to bylo jen pár zdí, ale ten výhled, ten VÝHLED! Pokud budete mít kliku na vůdce výpravy, tak se tam určitě vydejte, páč Týřov stojí falt za námahu. Jen se tam neprodávali turistický známky. Arrrgh!
Cesta zpátky byla snazší, páč chrabří vůdci a chrabrá vůdkyně už znali cestu (a nevedli nás oni :D). Cestou sme se stavili vyčachtat v Berounce. Já imbecil sem si na Týřov nezbalila plavky a tak sem se jen čachtala na mělčině s holkama ve stejné situaci. Tereza, Viola a Agátka (m,alá holka od jedný naší učitelky) lovili rybičky. Viole to šlo, Agáta je plašila a Tereze to zoufale nešlo. Já to zkoušela, ale do vody sem si sedla a vypadala sem, jak když sem se po*****a. Tolik ke koupání v Berounce.
Po obědě, který sobě, mě a Elině vařila Tereza (těstoviny se sýrovou omáčkou beze stopy po sýry) sme měli učitelce předvést akademii. Neuměli jsme ani h***o. Haha. No, ale máme jednoduchou akademii, takže pohodička :D Nějak se to zvládo.
K večeři byla opět číňanka. No lahůůůdka. Neni tak špatná, ale už ste někdy zkoušeli jen ten mastnej sajrajt v to mamylm pytlíčku, pít samostatně? Ne? Ani to nedělejte. Olízla sem si jen prst a měla sem pocit, že hodim šavli. To byl správnej hnus.
Večer ohýnek, kdy sem propadla do tradiční deresivní nálady a sama u něj dřepěla až do chvíle, kdy mě od něj odehnala bouře. Byla to bouře jako kráva, taková, že to slovo ani nevycenzuruju. Dělali sme si z toho srandu a očekávali úchyla. Nikdo nepřišel, jen po nějaký době učitelka. Hm.... Chvíli u nás byla Viola, pak si dal Kočí (kluk z desítky) na držku, nebo síš na prdel, když mu to na tom mokru podjelo. Dojel až před učitelku. Osobně sem to neviděla (škoda), ale Tereza vyprávěla. Náš babinec ho politoval, zasmál se a pak Violu vyhnala učitelka. Bylo dost pozdě. Ještě nás chvíli nechala kecat, jen obyvatele osmičky a já mam podezření, že na nás tak trošku zapoměli XD Komu to vadí?
V sedm budíček, uklidit chatku (po našem zásahu vypadala líp jak před příjedzem), nasnídat se, zabalit a vypadnout. Cestu se vybraní stavili v muzeu Nevimkřestníjméno Barranda, tam sem si koupila známku jak z muzea, tak z Týřova a zpátky do mikrobusu. Mimošlapem, místo vstupenky nám dávali čumkartu (pohlednici) z Rakovnický výstavy ryb. Dobrý, ne? Mě docela pobavilo.
Zpátky do mikrobusu a táhne se domu. Ta cesta byla děs. Kluci v zádu furt pouštěli techno a mě z toho bolela palice jak kráva. Čim to, že sem je nezabila? Snad jejich početní převaha... Kdo ví? A koho to zajímá? Já jen vim, že už v životě nechci slyšet žádný techno.

Taky už v životě nechci na žádnej další školní výlet. No nic. Příští rok podam zprávu, jak ten poslední, devítkovskej proběh (ano, sem nepoučitelná a i když vim, jak je to děsný, pojedu znova). Mimošlapem, já se jak debil těšim na ty jezírka a to je samozřejmě jediný místo v okolí, kam nejdeme. Du se picnout. A ano, skončili jsme včera, jenže já neměla sílu ani usnout :D
Výlety naší školy sou občas fakt za všechny prachy... Cindův Titanik, Kočího krovky, psina s Violou, túra na Týřov, trénování na akademii... No jo, to byl zase jednou záhul :D Jinak tu chatu můžu doporučit (až na ty příšerně tenký stěny), okolí Skryjí je taky moc hezký, ale jet tam se školou je fakt docela úchylárna nejtěžšího kalibru XD
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama