Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Vánoční zázrak

24. prosince 2012 v 12:38 | AranisLea |  Příběhy
Malá Vánoční pohádka. I když, pohádka... No... To je fuk. Docela jsem si jí užila. Respektive, její psaní. Doufám, že si ji užijete i vy.
Hodně jsem se vcítila do myšlení Tůňky.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok!


Máchla ocasem. Byla hladová, nevyspalá, skoro se nedokázala udržet na nohou, ale byla to ona, kdo měl vymyslet nějaký plán na získání jídla a tím pádem i udržení jakési takési pozitivní nálady ve smečce.
"Už si něco vymyslela?" ozval se tmavě šedý vlk s výraznými žebry a mrtvým hlasem. Byl unavený. Celou noc i den prolítal na nohou, aby zahlédl alespoň zajíce, když už ne srnu, nebo třeba jelena.
"Ne, Postrachu, vůbec nic. Co krmelec?" navrhla poslední naději krémová vlčice, které se kromě žeber daly počítat i obratle.
"Tam sem byl, Tůňko. Myslivci na ně pečou. Žádné žrádlo. Nic. Srny tam přestaly chodit." odpověděl Postrach sklesle. Náhle se ušklíbl. "Potkal jsem vránu. Víš kterou, tu starou černou, jak nám ráda dává hádanky. Mluvila jasně, kupodivu. Jak ona to řekla?
'V lese stále srny leží,
čas ti neúprosně běží,
zaútočíš, zahyneš,
v další zimě zůstaneš.'"

"Tomu ty říkáš jasně?" ušklíbla se Tůňka. "Ale smysl sem pochopila. Srn je málo a když je zabijeme, chcípneme příští zimu. No, tomu řikam výběr. Sme to snad my kdo se má stara o hospodářství?!" Najednou jí zasvítily oči. "Hospodářství... hospodářství... Kdo si dá čerstvou krysu?"
"Nač troškařit? Svolám smečku, sežerem rovnou pár ovcí." zazubil se Postrach.
"Seš zdravej?!"vyjekla Tůňka. Neposlouchal ji a svolával smečku. "Zabije nás! Sklapni, Rváči, já vím, že jsou Vánoce, ale to platí pro lidi! Vypadáme snad jako lidi?!!" Nikdo ji nevnímal, kromě mohutného tmavého bety Rváče, který se krom posměšků k jejímu varování nevyjadřoval. "Pitomci." zakňučela.
Bylo jí jasné, že hospodář ví, že v těchto časech jsou vlci, lišky a podobně hladoví, zoufalí, a kdo ví, co všechno ještě. Kolem kurníků, ovčích výběhů a svého dvora musel nalíčit pastí víc, než je na obloze hvězd.
"Tak, razíme!" zavolal Postrach a celá smečka vyrazila kupředu a nadšeně vrtěla ocasy. Jen Tůňka zůstala stát na místě a smutně civěla na svá hladová vlčata.
"Tak, děcka. Sme bez žrádla, a do večera budem i bez smečky. A co uděláme potom? Kdo ví..." mumlala sklesle. Vlčata přestala hladově naříkat. Vycítila matčino zoufalství a chtěla jí to co nejvíce ulehčit.

Postrach se plížil při zemi. Věděl, že teď musejí být obzvlášť opatrní. Bečení ovcí a bučení těch několika krav, které zde žily, mu znělo jako rajská hudba. Skoro se mu sbíhaly sliny. Byl přesvědčen, že mise bude stoprocentně úspěšná.
Lehce škubl hlavou a Rváč, obrovský hnědý vlk po jeho pravici, přikývl. Tiše zavrčel na svou část lovecké výpravy a plížili se o kus dál, aby pak mohli zatarasit cestu prchajícím ovcím.
Postrach se podíva do leva a vycenil zuby. Třpytka, stará vlčice se stříbrným čenichem, se beze slova stáhla o kus dozadu a její skupinka starších vlků taktéž. Postrach sehnal celou smečku, aby měli co největší naději na úspěch.
"Jsme připraveni. Co teď?" ozval se tichý hlas zprava.
"I my můžeme. Vyjde to." ozvalo se zleva.
"Tak fajn." kývl Postrach, popošel o kus dopředu a podíval se na svou oběť. Ovce byla mohutná a legračně opelichaná, ale mírně kulhala a páchla stářím. "Támta ovce s černou hlavou, jak má bílou lysinu. Vidíte ji?" počkal na souhlasnou odpověď a pokračoval: "To je naše oběť. Nemůžeme ji lovit jako srnu, teď musíme být rychlí, žádné štvaní, kousnout a zabít. Jasné?" znovu počkal na souhlas a opět se posunul kupředu, než pokračoval: "Ták, připravit, pozor... TEĎ!" Sám vyrazil vpřed. Jeho lovecká skupina za ním, Třpytka zleva, Rváč zprava. Ovce zoufale bečely.
"Rychleji, rychleji, než přivolají psy!" vyštěkl Postrach a sám šel příkladem. Natahoval celé své tělo až na hranici možností. Vycenil zuby a chňapl po kulhající ovci. Minul.
"Sakra!" zavrčel zuřivě. Rváč měl větší štěstí a pověsil se ovci na krk. Byl na nebohé zvíře příliš těžký a to spadlo na zem. To už se na ni sesypali ostatní vlci. Ovce neměla šanci.
"Člověk, člověk!" zaječela náhle Třyptka, třeskla rána a vlčice se s úpěním svezla na zem. Postrach zvedl hlavu od mršiny.
"Pryč, pryč!" zařval a vlci se rozeběhli zpátky do lesa, vrhajíc zoufalé pohledy na právě ulovenou kořist. Postrach zůstal pozadu. Viděl psy.
"Tak pojďte, parchanti!" zavrčel vztekle a na nejbližšího psa se vrhl. Nemohl dovolit, aby čoklové pronásledovali jeho smečku a ohrozili tak Tůňku a vlčata. "Za tohle zaplatíte, necitové."
Psi se mu jen smáli. Tedy do chvíle, než jednoho z nich zabil. Pak se rozzuřili.

Tůňka zoufale vyhlížela svou smečku. Vítr nevál zrovna příznivým směrem. Když zaslechla šustění, vycenila zuby, zježila srst a začala výhružně vrčet. Přestala až když se z lesa vynořil Rváč.
"Nebyli jste úspěšní." zkonstatovala klidně. Čekala to. Doufala jen, že vyvázli beze ztrát a že za sebou netáhnou houf psů.
"Ne." povzdechl si Rváč. On úspěch čekal. "Třpytka a Postrach tam zůstali."
Tůňka padla na zem a vlčata se vynořila z doupěte.
"Neboj, mami. To bude dobrý. To zvládnem." utěšovala vlčata zoufalou alfu.
"Jdu tam." prohlásila Tůňka náhle.
"Co?!" udělali vlci.
"Vím, naděje na úspěch je nulová, ale určitě nebudou čekat další útok. A když půjdu sama, budou překvapení." prohlásila rozhodně a vyrazila do lesa. "Rváči, máš to tu na starost!"

Opatrně sledovala kurník. Viděla tam díru, dost malou, ale snad byla dost hubená na to, aby se tam stačila protáhnout.
Tichounce popošla kupředu, ale zarazily ji nějaké hlasy.
"Tatí, jsou Vánoce. Je to jen jedna ovce. Sám si říkal, že na mláďata a maso je moc stará a její vlna není kvalitní. A jsou Vánoce." kvílela malá holčička.
"Jde o princip, zlato. Kdybych jim ji nechal, navykli by si sem chodit a vyvraždili by mi celé stádo. Navíc jsou vlci zlí. Víš přece, co udělali Karkulce." oponoval dívčin otec a táhl mrtvolu někam stranou. V kotci za ním něco zaúpělo.
"Blbče." ucedila Tůňka a zaměřila svou pozornost na kurník. Všichni psi byli u kotce, lidé mířili do domu, měla volnou cestu.
Rychle a tiše proběhla, protáhla se dírou a byla v kurníku. Slepice spaly. Vyhlídla si kohouta, který spal osamoceně na seně a nijak nevnímal své okolí. Snad nebude dělat takové problémy.
Tichost, s jakou se k němu blížila, by jí mohla závidět kterákoliv kočka.
Výskok a už ho měla, držela ho za zlomený krk. Slepice se rozječely.
Vedle ní něco zavrčel. Urychleně se otočila. Stál tam obrovský vlčák.
"Konec hry, vlčice hloupá." zavrčel výsměšně a popošel k ní.
Vlčice na něj zírala s očima plnýma slz. Neměla ani sílu vrčet. Věděla, že prohrála.
"Copak? Nebudeš vrčet? Nebudeš se rvát, abys zachránila svůj bídný život, malá vlčice?" zeptal se pobaveně.
"Nech mě jít." zahuhlala přes kohouta mrtvým hlasem. Věděla, že nenechá. "Prosím, nech mě jít. Musím nakrmit svá mláďata. Svou smečku. Máme hlad. Víš co je to hlad, čokle?"
Pes se zarazil, ale pak zavrčel. "Nenechám tě jít. Kradeš."
"Kdyby yl tvůj pán inteligentní a naplnil krmelec, nekradla bych. Ani já, ani Postrach, ani naše smečka!" zakvílela, snažíc se nepustit kohouta z tlamy.
Pes uhnul. Překvapené Tůňce se otevřel výhled na díru ve zdi.
"Uteč. Pro tvého druha nic udělat nemůžu, ale ty uteč. Kohouta vem sebou. A už se nevracej. Nemusím tu příště stát já." zašeptal vlčák.
Vlčice kolem něj proběhla, vděčně kýla hlavou a vystřelila k díře.
Pes vycenil zuby, zavrčel a ohnal se jí po zadních bězích. Překvapeně vyjekla, uhnula a zrychlila. Dírou proletěla jako tryskové letadlo, vlčák se tam nevešel. Zuřivě se tam drápal, cvakal zuby, ale nevešel se tam.
"Běž." zašeptal. "Běž a nevracej se."
"Děkuji." šeptla vlčice a hnala se do lesa.
Vlčák vytáhl hlavu z díry a otočil se na své přiběhnuvší druhy.
"Byla rychlá a hubená. Protáhla se tou dírou, do které jsem se nevešel. Už bude daleko. Nemá cenu ji pronásledovat. Už se nevrátí." zalhal s kamennou tváří. Poslední věta byla jeho úpěnlivým přáním.
Psi to přijali jako fakt a vrátili se k boudám.
Ven vyšla dívka, která nesla zbytky kapra, a nahnala psy do předsíně. Vlčák vešel jako poslední.
Místo aby děvče zbytky nasypalo psům do misek, vysypalo je k lesu na zdechlinu ovce. Pak se vrátilo ke kotci a podívalo se na Postracha, který se tam zoufale vrhal proti pletivu a způsoboval si tak další a další zranění.
"Uklidni se, vlčku. Ovce leží u lesa. Zavolej kamarády a potichu je odveď. V plotě je díra. Já pustím psy dovnitř. Teď ale utíkej!" vydechla dívčina a kotec otevřela. Vlk vyrazil kupředu.
"Díky." zamumlal, zavrtěl ohonem a vystřelil vpřed.

Vlci leželi na zemi okolo dočista ohlodaných ovčích kostí.
"Tak se to nakonec povedlo." prohlásil Rváč a protáhl se.
Tůňka, v leže hlídkující nad spícími vlčaty a přemýšlející o činu vlčáka, zavrčela. "Povedlo? To myslíš vážně? Jestli tam ještě někdo někdy vleze, uhryznu mu uši a ocas a vyženu ho od smečky. Ano, Postrachu, platí to i o tobě."
Postavila se a zavyla. Její hlas byl naplněný vděčností směrem k děvčeti a vlčákovi, nenávistí k tomu muži a touhou přežít dlaší den.
Smečka se k ní přidala a zpívala svou píseň vděčnosti a touhy, která se nesla do dálky a nutila všechno a všechny zvednout hlavy a zaposlouchat se do noci a vlčího vytí.

Vlčák zvedl hlavu a podíval se z okna směrem k lesu.
"Měj se, vlčice. Měj se dobře a vychovej svá vlčata jak se sluší a patří. Snad si na mě ještě někdy vzpomeneš." zašeptal a pak sám tichounce zavyl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama