Smějete se mi, že jsem jiná? Já se směji vám, že jste všichni stejní
Osud neexistuje. Osud je jen slovo, za který se schováte, když něco poděláte...

Medvídek z Bogoty

31. ledna 2013 v 15:00 | AranisLea |  Příběhy
Mam komplex, sem vzteklá, nedokážu pochopit, proč mě nikdo v okolí nechápe... Mno, užijte si tenhle (zlo)čin (psanej okolo půlnoci - prosím o shovívavost). Ačkoliv Lucii absolutně neznam a Medvídka z Bogoty bych mezi svých "Top ten" asi nezařadila, je to zde, protože se to hodí k tématu i k příběhu, kterej se zase hodí k mý náladě... Víte co? Tady máte příběh a já si jdu svoje komplexy vykecat ke SVÝMU milovanýmu medvídkovi Míšovi :P

Útrpně jsem čekal, až se ti trotlové dohodnou, jestli jsem nebo nejsem čistý. Ale co se divím - nemají to s námi lehké. Na druhou stranu, létám tu čtyřikrát do roka a už pět let jsem nic nepropašoval. Věci se mění. Ale ne, lidé to nechápou. Obzvláště ti, co chtějí nějaký kšeft.
"Já to nechápu. Tenhle medvěd, konkrétně tendle, byl vždycky plnej až po uši a teď jen vata?! Co to je?!"nechápal jeden celník.
Kdybych uměl mluvit, tak bych řekl, že čistej obchod. Ale jsem jen plyšovej medvěd, tak si svý rozumy musim nechat pro sebe. Škoda. Moje IQ je určitě vyšší než jejich. Ale to asi kohokoliv. Vyjma dědečka té holčičky, co se mnou spí. Ale tak ten v mládí dostal pořádně přes rypák a možná mu umřelo příliš šedejch buněk, takže to je neférový srovnání.
"Tak ho vrátíme, ne? Taj kšeft nekouká." prohlásil druhej celník. Kdo by to řek? Největšími dealery tady jsou celníci. Kam ten svět spěje.
Tak mě, pořádně vykuchanýho, nezašitýho a absolutně zoufalýho vrátili tatínkovi.
"Děkuji, pánové, že jste mi laskavě vrátili medvídka mé dcery. Oravdu nic nepašuji. Buďte tak laskavi a příště už ho nekontrolujte - je čistý, a, dokud bude patřit mé dceři, i bude čistý." prohlísil muž ledově a já z něj vycítil vztek. "A budete teď, pánové, tak laskaví a půjčíte mi jehlu a nit?! Má dcera jistě ocení, když jí toho medvěda vrátím v jakémsi takémsi pořádku."
Jeho přání vyplnili a tvářili se kysele. No jo. Naděje umírá poslední. I když po těch pěti letech by si mohli uvědomit, že jsou poněkud liché.
Při zašívání jsem vzpomínal, jak tahle šílenost začala.
Když mě vyrobili, byl jsem nejsladší méďa na světě. Hnědý kožíšek, milý výraz (ten se fakt poved), v tlapkách červenou růžičku... A v bříšku místo vaty "sníh". Nebo něco takového, nevím co. Jsem plyšovej pašerák, ne závislej debil.
Ano, byl jsem roztomilý. Obzvlášť pro dealery. Úplatků potřweba málo, kšefty obrovský... Ten hloupej bílej prášek byl dost levnej.
Takže jsem jel někam-nevím-kam, tam mě vykuchali, místo vaty nandali peníze a já vesele jel zpáky do Bogoty.Po dvou letech začal šéf osobně dohlížet na obchod, lítal se synem který mě měl jako hračku, pravidelně mu ho bral, aby mohli vyndat balíčky a nandat peníze... Mně osobně připadá dost nechutné převážet drogy v hračce pro děti, ale jsem jen plyšovej medvěd - moje rozumy nikoho nezajímaj. Ne že by je někdo slyšel.
Za těch deset let se muj milý výraz dost změnil - vypadal jsem jako edvěd pomsty s rudou růží v prackách. Byl jsem roztomilý asi jako hlaveň nabité zbraně mířící do obličeje.
A protože kdo s čím zachází, tím také schází, dědovy se drogy mírně vymkly - celníci si všimli, jak obchody jdou, že já pravidelně vozím drogy a tak začali krást. Buď drogy, nebo chtěli rovnou peníze - bylo na výběr. Jak ušlechtilé.
Děda jim to ochotně dal, jenže, jak už to u takových lidí bývá, oni chtěli stále víc, on jim to nechtěl dát, bum prásk, zbraně, jeden mrtvý celník, soud, průšvih, snaha se očistit... Horor.

Pak si mě vzal mužův syn, přestěhovali jsem se do severní Ameriky a začali si budoavt dorbou pověst. Bylo to zrovna při narození té holčičky, co jí teď patřím. Nejdřív se sice lekla mého výrazu (jak už jsem řekl, nebyl zrovna nejmilejší), ale pak se z nás stali dobří přátelé. Často jsme létali do Evropy, ale pět let čestnosti nesmaže deset let pašování pervitinu. Věci se mění, ale koho to zajímá?! Můj výraz sice změkl a jsem teď zase roztomilý (jen žádná falešná skromnost), ale výrazů plyšového medvěda si nikdo nevšímá. Možná děti. Děti si všímají všeho, jen mají jiné priority.

"Tak". Muž ukousl nit a hrdě se pdoíval na své dílo. Za uplynulých pět let získal v zašívání jistou praxi, ale já se, z vlastní vůle, tvářil jak otrávený arzenem.
"Trochu života do toho umírání, chlupáči." muž mě vesele cvrnkl do nosu a pak mě podal své dceři. "A je zase jako nový."
Na ni jsem se tvářil mile. Ona nemůže za to, že lidé jsou blbci, kteří by si měli brát příklad z plyšových medvědů. Nemůže za to, že jsem deset let, sice neochotně, ale přece, pašoval drogy. Nemůže za to, že někteří lidé nechápou výraz "věci se mění".
A že se mění. Před pěti lety jsem pašoval pervitin, teď pašuju klidný spánek pro tu holčičku. Před pěti lety jsem se tvářil jako ztělesněné zlo, teď docela mile. Před pěti lety jsem měl tlusté bříško a splasklý čumák, teď mám splasklé bříško (od toho kuchání) a roztomilý čumáček. Před pěti lety mi bylo, deset, teď je mi (kupodivu) patnáct. Před pěti lety byo před pěti lety, teď je teď.
Jenže existují lidé, kteří to nepochopí. Až poletíme zptáky, čeká mě další kuchání. Je zbytečné.
Ale koho to zajímá?! Kdo poslouchá moudra plyšového medvěda? Kdo slyší plyšového medvěda?!
Lidé jsou divné plemeno, žijící minulostí. Proč si nemohou vzít příklad z nás? My žijeme přítomností. No dobře, jsem jen plyšák, takže nežiju, ale i tak?
Jak říkám. Lidé jsou divní. Ať žijí plyšáci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama